ECLI:CZ:US:2014:3.US.3824.13.1
sp. zn. III. ÚS 3824/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Vaňka, zastoupeného Mgr. Janem Sikorou, advokátem se sídlem v Třinci, nám. Míru 551, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2013 č. j. 4 Ads 47/2013-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2013 č. j. 18 Ad 22/2012-47 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "žalované") 21. 3. 2012, č. 541 229 2237/48091/-ROS, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 12. 2011 č. 541 229 2237, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání invalidního důchodu. Na základě předložených důkazů a po doplnění dokazování o posudek Posudkové komise MPSV ČR ze dne 9. 10. 2012 a (k námitkám stěžovatele) i o doplňující posudek Posudkové komise MPSV ČR ze dne 8. 1. 2013, soud dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl k datu vydání napadeného rozhodnutí (21. 3. 2012) invalidní, neboť dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatele nezpůsobil pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35% (§39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění ve znění pozdějších předpisů).
Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. K námitce vady dokazování, spočívající v neprovedení důkazu jednotlivými lékařskými zprávami krajským soudem, připomenul (poté, co se podrobně vyjádřil k otázce posuzování zdravotního stavu pro účely přezkumného soudního řízení), že k hodnocení zdravotního stavu v soudním řízení je "povolána" posudková komise, která k tomu má potřebné medicínské znalosti a je oprávněna vyhodnotit obsah jednotlivých lékařských nálezů o zdravotním stavu pojištěnce a dopad na jeho pracovní schopnost; soudu přísluší pak vyhodnotit, zda závěry posudků nejsou s jejich obsahem v rozporu, zda jsou přesvědčivé a vyčerpávající, a mohou tak být podkladem pro rozhodnutí ve věci. V nyní posuzované věci pak s podrobným zdůvodněním ve vztahu k jednotlivým námitkám (zejména tvrzené odlišnosti závěrů z lékařských zpráv a posudků či nezohlednění dalších diagnostikovaných onemocnění), jakož i rekapitulací závěrů jednotlivých posudkových dokumentů, Nejvyšší správní soud konstatoval, že posudková komise jednala v řádném složení a její závěry se opírají o nálezy z odborných lékařských pracovišť, kde se stěžovatel léčil či byl vyšetřován, přičemž (s ohledem na obsah kasačních námitek) nevznikly pochybnosti o správnosti, objektivnosti a přesvědčivosti posudkových závěrů. K namítanému nesprávnému procentnímu ohodnocení snížení pracovní schopnosti, jež se podává z rozporu v posudku MUDr. Neuderta (ze dne 23. 11. 2011 vypracovaného pro rozhodnutí správního orgánu) a posudku posudkové komise, soud dovodil, že v posudku lékaře uvedené procentní snížení pracovní schopnosti o 50 % (oproti 10 % dle posudkové komise) došlo s ohledem na ostatní údaje lékaře v posudku o zcela evidentní pochybení "při uvedení číslovky 50 %, která byla ... posléze opravena na příslušných 10 % bodů".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud i přes přiznaný nesoulad mezi jednotlivými posudky a lékařskými vyšetřeními nehodnotil nestranně veškeré důkazy a uvěřil toliko posudkovým závěrům posudkové komise, jež se však nezabývala jeho namítanými zdravotními omezeními (konkrétně diagnostikovanou vasoneurózou horních končetin) a dostatečně nehodnotila jeho zdravotní dokumentaci. Poukazuje též na to, že před soudy upozorňoval na další vyšetření provedená v roce 1992 MUDr. Ščučinským a MUDr. Štankelem, při nichž mu byla diagnostikována inkontinence stolice, těmito tvrzeními se však soudy nijak nezabývaly. Stěžovatel má tudíž za to, že jeho zdravotní stav nebyl v řízení před soudy objektivně zjištěn a nebylo prokázáno ani snížení jeho pracovní schopnosti pouze o 10 %; současně tvrdí, že soudy se neměly při posuzování invalidity omezit jen na posudky posudkových komisí, ale "měly hodnotit zdravotní stav ... jako celek vyplývající z jeho lékařské dokumentace".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, v níž stěžovatel, dovolávaje se ochrany se zřetelem k čl. 30 Listiny, směřuje svoji kritiku proti postupu zejména Nejvyššího správního soudu v soudním řízení správním, s tím, že se mu v něm nedostalo spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny. Činí tak zejména tvrzením, že soud dostatečně objektivně nezjistil skutkový stav, když ve svých závěrech ohledně jeho zdravotního stavu a snížení pracovní schopnosti vyšel toliko ze závěrů posudkových komisí, aniž by přihlédl k předložené lékařské dokumentaci.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že zde není důvod pochybovat o tom, že oba soudy opřely své rozhodnutí o adekvátní důkazy, jež byly v řízení předloženy, resp. byly dodatečně opatřeny (viz posudek a doplňující posudek posudkové komise MPSV), a které umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl pro rozhodnutí nezbytný. Úvahy, jimiž se oba soudy při jejich hodnocení řídily, přitom vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů.
Nejvyšší správní soud pak stěžovateli obsáhle objasnil, proč nyní považuje postup krajského soudu ohledně rozsahu dokazování a zjišťování skutkového stavu za dostatečný právě s ohledem na specifičnost posuzování zdravotního stavu a hodnocení důkazů pro účely důchodového zabezpečení, a adekvátně vysvětlil, že soudům v tomto řízení nepřísluší vést dokazování jednotlivými předloženými lékařskými zprávami, jakož i to - což bylo pro věc rozhodné - že a z jakých důvodů nevzbuzují posudky posudkové komise a jejich posudkové závěry (o něž soudy svá rozhodnutí opřely zejména) žádné pochybnosti co do jejich správnosti, objektivnosti a přesvědčivosti.
Nejvyšší správní soud se též adekvátně vyjádřil k otázce rozporu mezi zjištěným procentními omezeními pracovní schopnosti stěžovatele uvedenými v lékařské zprávě a posudku posudkového lékaře; ani zde proto nelze dovodit, že by míra snížení jeho pracovní schopnosti (zde o 10 %) zůstala v řízení spornou.
Zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, jež jako jediné by mohlo mít ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo), tudíž v dané věci zjištěno nebylo. Oběma soudy přijaté skutkové závěry ohledně zdravotního stavu stěžovatele, jakož i toho odvozené zjištěné procentní míry snížení jeho pracovní schopnosti mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení, a není ani důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu