ECLI:CZ:US:2014:3.US.3848.13.2
sp. zn. III. ÚS 3848/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti 1. stěžovatelky Jany Germenisové a 2. stěžovatele Stefanose - Filipose Germenise, zastoupených JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 7. 2011 č. j. 8 C 434/2009-202 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 20. 12. 2011 č. j. 8 C 434/2009-228, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2012 č. j. 5 Co 932/2012-248 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013 č. j. 33 Cdo 2641/2012-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jejich civilní věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. 7. 2011 č. j. 8 C 434/2009-202 ve výroku I., jímž byla stěžovatelka (žalovaná) zavázána zaplatit žalobkyni částku ve výši 135 965,30 Kč, a ve výroku II., jímž byl stěžovatel (žalovaný) zavázán zaplatit žalobkyni částku ve výši 67 982,70 Kč, a to oba z titulu odpovědnosti za vady historického objektu zájezdního hostince, kdy uvedené částky představovaly přiměřenou slevu z kupní ceny objektu uplatněnou žalobkyní (kupující) vůči stěžovatelům (prodávajícím).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2013 č. j. 33 Cdo 2641/2012-278 dovolání stěžovatelů zamítl. Aproboval závěr odvolacího soudu, že odpovědnost stěžovatelů za vady prodané budovy nevylučuje ani ujednání smluvních stran o tom, že se budova prodává, jak stojí a leží ve smyslu ustanovení §501 občanského zákoníku; toto ustanovení totiž pro situace převodu věcí individuálně určených užít nelze, neboť by to odporovalo smyslu zákonné odpovědnosti prodávajícího za vady prodávané věci a znevýhodňovalo kupujícího, přičemž odpovídající ujednání představuje i dohodu, kterou se strana smlouvy vzdává práv, jež jí mohou v budoucnosti teprve vzniknout, což ustanovení §574 odst. 2 občanského zákoníku zapovídá.
Oproti tomu jsou stěžovatelé názoru, že výklad ustanovení §501 občanského zákoníku zastávaný obecnými soudy odporuje základnímu principu hmotného práva, a to principu smluvní volnosti účastníků občanskoprávního vztahu. Vyjadřují přesvědčení, že žádné ustanovení občanského zákoníku nezakazuje smluvním stranám si ujednat, že prodávající neodpovídá kupujícímu za vady prodávané nemovitosti, zvláště nemovitosti historické, jestliže si kupující žádné zvláštní vlastnosti nemovitosti nevymínil a nemovitost si prohlédl. Jsou názoru, že takové ujednání je naopak žádoucí, poněvadž se jím předchází sporům; mají také za to, že nejde o vzdání se práv, která teprve mají vzniknout, ale o svobodné ujednání smluvních stran o podmínkách prodeje.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti předně dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelům však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili, a využili i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelé dovolávají; okolnost, že je podle jejich názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde; výklad ustanovení §501 občanského zákoníku podaný obecnými soudy naopak standardnímu nazírání soudní praxe koresponduje. Odpovědnost za vady věci je pravidlem, z něhož určitou výjimku představuje ustanovení §501 občanského zákoníku, která je dána specifičností identifikace předmětu koupě určeného úhrnem. Nelze ostatně pominout, že vady předmětné historické budovy nespočívaly v jejím stáří, použití zastaralého stavebního materiálu, neexistenci řádné stavební dokumentace či v jiných podobných okolnostech ztěžujících zjištění skutečného stavebnětechnického stavu budovy a jejích případných vad, nýbrž v tom, že stěžovatelé ani po opakovaných výzvách žalobkyně nebyli schopni zpřístupnit část budovy obývanou nájemcem, který ji uvedl do neuživatelného stavu, a namísto toho žalobkyni ujistili o její bezvadnosti.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu