ECLI:CZ:US:2014:3.US.3880.13.1
sp. zn. III. ÚS 3880/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. B., zastoupené JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2013, č.j. 25 Co 302/2013-203, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 4. 2013, č.j. 30 P 16/2012-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byla dne 20. 12. 2013 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2013, č.j. 25 Co 302/2013-203, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 4. 2013, č.j. 30 P 16/2012-163.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 4. 2013, čj. 30 P 16/2012-163, vyhověl částečně soud I. stupně návrhu otce, kterým se tento domáhal změny výchovy u nezletilého L. Výchova nezletilého byla naposledy upravena rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 6. 2011 o schválení dohody rodičů o svěření nezletilého L. do výchovy matky se současným rozsahem styku otce s nezletilým v rozsahu od středy do neděle každý 2. týden. Otec nově navrhoval dosavadní úpravu změnit tak, že nezletilý L. bude svěřen do střídavé péče obou rodičů. Stěžovatelka podala Okresnímu soudu v Jičíně také návrh na změnu styku, který odůvodnila tím, že vzhledem ke změně postoje otce a tehdy plánovanému nástupu nezletilého na základní školu je namístě změnit rozsah styku otce s nezletilým na dobu od pátku 18:00 hod. do neděle 18:00 hod. každý sudý týden. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 4. 2013, čj. 30 P 16/2012-163, byl návrh matky na změnu úpravy styku otce s nezletilým zamítnut a bylo rozhodnuto, že nezletilý se s účinností od právní moci rozsudku svěřuje do střídavé péče rodičů tak, že každý lichý týden v roce bude v péči matky, když syna vyzvedne v pondělí v lichém týdnu ze školy a následující pondělí v sudý týden ho do školy odveze a každý sudý týden v roce bude v péči otce, když syna vyzvedne v pondělí v sudém týdnu ze školy a následující pondělí v lichý týden ho do školy doveze. Okresní soud dále upravil péči rodičů pro období mimo školní vyučování, stanovil otci i matce výživné a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jičíně podala stěžovatelka odvolání, o kterém následně rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové, který svým rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, čj. 25 Co 302/2013-203, rozsudek okresního soudu změnil pouze tak, že původně stanovený rozsah doby pečování rodičů o nezletilého v rámci střídavé péče změnil v části týkající se doby předání nezletilého mezi rodiči a změnil výši výživného stanovenou otci. V části, ve které okresní soud zamítl návrh matky na změnu styku otce s nezletilým, rozsudek okresního soudu potvrdil.
II.
Stěžovatelka spatřuje v postupu soudů obou stupňů porušení jejího práva na péči o děti a jejich výchovu zakotvená v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní a jinou právní ochranu, upraveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť soudy obou stupňů podle jejího mínění rozhodovaly zcela v rozporu s ústavně zakotvenými principy a právy stěžovatelky.
Stěžovatelka namítá, že okresní soud rozhodl o změně výchovy nezletilého L., přestože došel k závěru o absenci existence změny poměrů a své rozhodnutí odůvodnil tím, že střídavá výchova je pro nezletilého tím "nejvhodnějším opatřením" a tento zájem musí proto převážit i to, že zásadní změna poměrů absentuje. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že odvolací soud pochybil, pokud potvrdil rozsudek okresního soudu, resp. změnil jej pouze nepodstatným způsobem v části týkající se doby předání dítěte mezi rodiči. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že při posuzování návrhu některého z rodičů na změnu výchovy dle §28 zákona o rodině je soud povinen vždy postupovat v souladu s dikcí zákona, tedy může, a to i bez návrhu, změnit rozhodnutí nebo dohodu rodičů, změní-li se poměry. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud soudy obou stupňů došly k závěru, že poměry týkající se změny výchovy nezletilého u tohoto nenastaly, nemůže obstát jejich argumentace o tom, že nástupem na základní školu je dán důvod pro změnu výchovného prostředí u nezletilého, k čemuž postačuje skutečnost, že takováto změna představuje "nejvhodnější opatření" pro nezletilého.
Postup odvolacího soudu je podle názoru stěžovatelky také v příkrém rozporu se zájmy dítěte, pokud se nezletilý vyjádřil tak, že si nepřeje měnit současný stav a toto přání dítěte je možno seznat z jeho vyjádření. Dále stěžovatelka uvádí své námitky vůči činnosti opatrovníka, který se podle ní vyjadřoval k celé problematice vždy zjevně tendenčně s cílem zkreslit skutečný stav.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud také zvážil skutečnost, že svým rozhodnutím o ústavní stížnosti stěžovatelky může ovlivnit nejen zájmy stěžovatelky a otce nezletilého, ale především zájmy samotného nezletilého. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud z důvodů dále uvedených shledal ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou, nepovažoval za potřebné ustanovit nezletilému opatrovníka, neboť ustanovení opatrovníka nezletilému by nebylo nijak způsobilé tuto neopodstatněnost zvrátit a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 2965/12 ze dne 3. 9. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
IV.
Ústavní soud se k problematice tzv. střídavé výchovy vyjadřoval již v celé řadě svých rozhodnutí. Ustálená rozhodovací praxe je přitom taková, že v rodinněprávních věcech Ústavní soud zasahuje jen v případech skutečně extrémních; je tomu tak zejména proto, že svěření nezletilého dítěte do výchovy jednomu z rodičů či do jejich střídavé výchovy, stanovení výše výživného nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do výchovy nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v pravomocně skončeném řízení a spadá výhradně do nezávislé pravomoci obecných soudů. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby při svém rozhodování vyšly z individuálních okolností každého případu a zohlednily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou například splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému nebylo svěřeno do péče.
Kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy přitom není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování obecných soudů prioritním hlediskem. Soudy se při rozhodování zároveň musí snažit nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na jeho výchově participovala nejen matka, ale také otec, který se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005). Zájmem dítěte tedy nepochybně je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo v péči obou rodičů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010). Střídavou výchovu je pak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu oba rodiče nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí běžného každodenního života obou rodičů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014).
V.
S ohledem na okolnosti konkrétního případu považuje Ústavní soud za nutné uvést následující skutečnosti. Z předchozího rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 10. 6. 2011, č.j. 30 Nc 378/2010-65, bylo Okresním soudem v Jičíně zjištěno, že soud schválil dohodu, dle které mj. byl syn svěřen matce a otec měl právo se s ním stýkat každý sudý týden od středy do neděle. V rámci tohoto řízení se původně otec domáhal střídavé péče, matka tomu byla nakloněna a až před jednáním svůj postoj změnila. Syn si přál být ve střídavé péči.
Návrhem podaným k Okresnímu soudu v Jičíně se otec domáhal změny výchovy u syna s odůvodněním, že od samého počátku se domáhal svěření syna do střídavé péče, po naléhání matky a orgánu sociálněprávní ochrany dětí přistoupil na to, že syn bude svěřen matce a jemu upraven široký styk. Syna má otec ve faktické péči 5 dnů a matka 9 dnů. Syn však nastoupil do školy a dle názoru otce pro něho bude vhodnější, aby do školy nastupoval v pondělí od toho, kterého rodiče, když oba jsou schopni péči zajistit. Matka s návrhem nesouhlasila s odůvodněním, že nenastala v mezidobí žádná změna poměrů a naopak navrhla, aby byla změněna dosavadní úprava styku otce se synem a ta zúžena jen na 2 víkendy v měsíci, a to kvůli nástupu syna do školy a pracovnímu vytížení otce. Opatrovník navrhl, aby byl nezletilý svěřen do střídavé péče, neboť je to v jeho zájmu. Ze zprávy školy bylo zjištěno, že nezletilý L. nemá žádné problémy, které by souvisely s rodinnou situací, když se dobře učí a pracuje a zlepšil se po nastolení "střídavého" pobytu u rodičů. Okresní soud v Jičíně dále provedl dokazování výpovědí otce i matky, protokolem sepsaným dne 9. 5. 2012 na Městském úřadě Jičín a zprávami o finanční situaci rodičů nezletilého.
Po provedeném řízení dospěl okresní soud k závěru, že návrh matky na změnu úpravy styku otce se synem, pokud by měl být styk zúžen jen na dva víkendy v měsíci, není v zájmu syna a naopak vyhověl návrhu otce na svěření syna do střídavé péče rodičů. Konstatoval, že střídavá výchova je pro L. tím nejvhodnějším opatřením a tento zájem musí proto převážit i to, že zde absentuje zásadní změna poměrů. Okresní soud dále uvedl, že to, že se rodiče nedohodli na střídavé péči již v předchozím řízení, vyplynulo z jejich obavy, aby syn zvládl střídavou výchovu po nástupu do školy. I tak byl však nezletilý L. u otce každý druhý týden již od středy. V průběhu doby pak bylo podle okresního soudu prokázáno zejména ze zpráv rodinné poradny, školy a opatrovníka, že naopak nezletilému vyhovuje střídání pobytu u rodičů, když má velmi rád oba rodiče, každý rodič se s ním připravuje a se školou oba rodiče spolupracují. Okresní soud uzavřel, že jsou-li tedy rodiče i přes společnou nekomunikaci schopni zajistil synovi víceméně shodnou výchovu, oba ho dokáží připravovat jednotně na výuku, spolupracovat se školou, zajistit mu materiální i bytové zázemí, musí převážit zájem dítěte na tom, aby mělo oba rodiče stejnou měrou.
Při jednání odvolacího soudu opatrovnice nezletilého uvedla, že z pohovoru s nezletilým vyplynulo, že nemá problém se žádným z rodičů ani se střídavou výchovou, když řekl, že by klidně byl u otce i déle. Krajský soud doplnil dokazování výslechem matky i otce nezletilého, výslechem svědků a sdělením třídní učitelky nezletilého, která uvedla, že nezaznamenala žádného rozdílu v chování žáka, ať byl u matky nebo u otce. Odvolací soud upozornil, že jsou-li dány podmínky pro to, aby v době po ukončení soužití rodičů bylo dítě svěřeno do střídavé výchovy, a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů (v tomto případě nesouhlas matky), musí se soudy dostatečně zaměřit na důvody nesouhlasu a zjistit, zda tvrzené skutečnosti negativně nezasahují do zájmu dítěte. Jde-li o nesouhlas spočívající na důvodu prokazatelně nemajícím negativní vliv na zájmy dítěte, nemohou soudy na tomto nesouhlasu stavět rozhodnutí. Dále odvolací soud dovodil, že jestliže je střídavá výchova pro nezletilého v současnosti "nejvhodnějším opatřením", je současně opodstatněn závěr, že nástup nezletilého do školy je právě tou zásadní změnou poměrů, pro kterou je třeba změnit předchozí soudní rozhodnutí o jeho výchovném prostředí. Zahájení školní docházky sice samo o sobě nepostačí pro závěr o zásadní změně poměrů nezletilého, v tomto konkrétním případě však bylo podle názoru odvolacího soudu prokázáno, že je v zájmu nezletilého, aby se na jeho výchově výrazněji podílel i otec, který je schopen podílet se nezastupitelným způsobem na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci. Odvolací soud závěrem uvedl, že byť formálně dochází ke změně výchovných poměrů nezletilého L., kdy se výlučná péče matky mění na střídavou péči rodičů, fakticky nezletilý v podmínkách střídavé péče již fungoval, byť na základě rozhodnutí o úpravě styku.
VI.
Faktické jádro argumentace, kterou stěžovatelka uplatňuje v ústavní stížnosti, spočívá v námitce, že obecné soudy rozhodly o změně výchovy nezletilého L., přestože došly k závěru o absenci existence "změny poměrů". V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že při interpretaci a aplikaci pojmu "změna poměrů" mají obecné soudy možnost volné úvahy, jejíž obsah Ústavní soud nepřezkoumává a zabývá se jí pouze z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 519/04 ze dne 24. 3. 2005). Je tedy na obecných soudech, aby při zohlednění všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, uvážily nejvhodnější uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2781/13 ze dne 19. 11. 2013).
Jak vyplývá z výše uvedeného, v posuzovaném případě obecné soudy jasným a přezkoumatelným způsobem vymezily rámec, v němž se jejich volná úvaha pohybovala. Kritéria posouzení jsou patrná z provedeného dokazování a z odůvodnění napadených rozhodnutí. Takto pojatou interpretaci (a následnou aplikaci) citovaných norem jednoduchého práva, zejména pojmu "změna poměrů" je možno označit za souladnou s ochranou zájmů nezletilého, když zájem nezletilého by měl být pro obecné soudy prvořadý. Výklad provedený obecnými soudy tedy není možné označit za nijak extrémní.
Obecné soudy v podstatě shodně konstatovaly, že nástup nezletilého do školy by sám o sobě podstatnou změnou poměrů nebyl, ale s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu je možné dospět k závěru, že ke změně poměrů fakticky došlo. Tento svůj závěr odůvodnily obecné soudy především tak, že střídavá péče se jevila jako vhodná už při předchozím rozhodování o úpravě výchovy dítěte, s ohledem na obavy, že by taková změna mohla nezletilému zkomplikovat nástup školní docházky, se však rodiče nakonec dohodli jinak. Přesto, že byl nezletilý svěřen do péče matky, u otce trávil nezanedbatelnou část týdne, přičemž vyšlo najevo, že střídání výchovných prostředí nečiní nezletilému problémy, což vyplynulo ze zpráv opatrovníka a školy a především pak také z vyjádření nezletilého. Obecné soudy na základě těchto skutečností dospěly k závěru, že oba rodiče jsou nezletilému schopni zařídit stejně kvalitní výchovné podmínky, a pokud také nezletilý vyjádřil své přání žít s oběma rodiči, neshledaly důvody k tomu, aby se na jeho výchově nemohli podílet oba rodiče stejnou měrou.
Ústavní soud tedy způsob, kterým obecné soudy vymezily zájem nezletilého stěžovatele, považuje za dané situace za ústavně konformní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se danou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a své rozhodnutí logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je namístě připomenout, že co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud, vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným, není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
Závěrem si Ústavní soud dovoluje poznamenat, že jakkoliv mohou být obecné soudy při úpravě styku rodičů a dětí vedeny těmi nejlepšími úmysly, není v jejich silách, aby bez patřičné snahy obou rodičů vytvořily dítěti zcela harmonické výchovné prostředí, jelikož toto se vždy primárně odvíjí od vztahů mezi rodiči. Této své zodpovědnosti by si tedy rodiče měli být vědomi a tomu by také měli přizpůsobit své vzájemné vztahy při hledání kompromisního řešení k vytvoření ideálního výchovného prostředí pro své dítě.
VII.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se v napadených rozsudcích vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, příslušné právní normy interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelkou namítaných práv, tedy Ústavní soud nezjistil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2014
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu