ECLI:CZ:US:2014:3.US.3881.13.1
sp. zn. III. ÚS 3881/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky FIDENTIA s. r. o., IČ 24255921, se sídlem v Praze 4, Krčská 1079/59, zastoupené JUDr. Monikou Šnoblovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. října 2013 č. j. 26 C 266/2013-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 20. prosince 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), neboť jím dle jejího tvrzení došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud zamítl napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 2 048 Kč s příslušenstvím, která představuje pohledávku Dopravního podniku hl. m. Prahy, postoupenou na základě smlouvy stěžovatelce, jež vznikla v důsledku dvojího porušení povinnosti zaplatit jízdné ve vozidle městské hromadné dopravy. Soud však z žaloby a přiložených materiálů nezjistil, jakým dopravním prostředkem žalovaný v těchto konkrétních případech cestoval, a jelikož se zástupce stěžovatelky nedostavil k jednání soudu, zamítl žalobu pro neunesení břemena tvrzení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž obvodní soud neuvádí, které skutečnosti vzal za prokázané, o jaké důkazy opírá svá skutková zjištění, jakož i úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. To vše navíc v situaci, kdy byly všechny rozhodné skutečnosti dle stěžovatelky v žalobě a jejích přílohách vylíčeny a soud si je proto může snadno dohledat. Napadené rozhodnutí tak stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné a z toho důvodu navrhla, aby jej Ústavní soud zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní sodu přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit stěžovatelčina základní práva a svobody, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Posledně uvedený závěr dopadá přiléhavě na právě projednávanou věc. Ústavní soud dal ve své ustálené judikatuře najevo, že ústavní stížnost v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (byť tato hranice není pevně dána), je považována za zjevně neopodstatněný návrh. To neplatí jen pro zcela extrémní pochybení obecného soudu představující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [viz např. usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3739/12, nebo usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz]. I kdyby tedy Ústavní soud měl na stěžovatelkou vznesenou otázku jiný náhled než soud obecný, nemohl by s ohledem na výše uvedené závěry zasáhnout, neboť tato otázka, jednoduše řečeno, nedosahuje dostatečně významné ústavněprávní relevance. Zároveň je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu, nehledě na samotný důvod, pro který stěžovatelka v řízení před obecným soudem neuspěla. Již vzhledem ke skutečnosti, že náš občanský soudní řád nezná možnost kontumačního rozsudku vůči nedostavivšímu se žalobci (srov. §153b odst. 1 o. s. ř.), nejeví se za daných okolností postup obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními (stěžovatelka ve své žalobě nespecifikovala bližší okolnosti cestování bez platného cestovního dokladu, takže podle soudu neunesla důkazní břemeno), a tudíž závěr o zjevné neopodstatněnosti je ve světle výše uvedeného namístě.
7. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že shora naznačený závěr nelze chápat jako denegationem iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv. Za této situace, kdy zákonodárce vyloučil u těchto sporů možnost přezkumu prvostupňových rozhodnutí v rámci obecné justice, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního. U těchto typů sporů naopak nad právem účastníka řízení na přístup k soudu převáží zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, v případech, kde jde o bagatelní částky, by řízení o ústavní stížnosti bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou zásadně schopny současně představovat porušení základních práv či svobod.
8. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu