ECLI:CZ:US:2014:3.US.3896.13.1
sp. zn. III. ÚS 3896/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti Šárky Mydlarčíkové, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem Ostrava - Přívoz, Jurečkova 643/20, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 26 Cm 118/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v její obchodněprávní věci.
Stěžovatelka předně uvádí, že se o existenci napadeného rozsudku Městského soudu v Praze dozvěděla až v průběhu měsíce listopadu 2013 v rámci proti ní vedeného exekučního řízení, a s obsahem tohoto rozhodnutí, jakož i procesního spisu, se (prostřednictvím svého právního zástupce) seznámila dne 25. 11. 2013. S odkazem na označenou judikaturu Ústavního soudu pak v ústavní stížnosti namítá, že Městský soud v Praze v její věci pochybil tím, že jí jako osobě neznámého pobytu ustanovil opatrovníka, přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, a nadto opatrovníkem jmenoval vyšší soudní úřednici svého soudu, u níž nebyl dán předpoklad, že bude důsledně hájit její zájmy. Takovým procesním postupem městský soud zjevně porušil její základní práva, neboť jí odňal možnost před ním jednat.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu; v dané věci dospěl k závěru, že tomu tak není.
Zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2009, bylo jeho ustanovení §229 odst. 1 doplněno o písm. h), podle nějž může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu "byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady".
Tím byly nahrazeny právě ty judikatorní závěry, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává; té jejich části, jež kladla důraz na to, že nebyl-li účastníku opatrovník ustanoven "řádně", nebylo mu ani řádně doručeno rozhodnutí ve věci, čímž se otevírá cesta k řádným opravným prostředkům (viz kupříkladu usnesení ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 769/06), stěžovatelka - jak uvádí v ústavní stížnosti - vyšla vstříc tím, že podala proti napadenému rozhodnutí městského soudu i odvolání.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (tzv. zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i v zájmu veřejném, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je vadný závěr o splnění podmínek zakotvených v §29 odst. 3 o. s. ř., za nichž lze určité osobě ustanovit pro řízení opatrovníka, a to logicky včetně toho, kdo může funkci opatrovníka v konkrétní věci zastávat.
Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zahájila (opak se z ústavní stížnosti nepodává).
Jinak řečeno, již samotná kritika (bez ohledu na námitky proti obsahu vydaného rozhodnutí) procesního postupu soudu prvního stupně, že stěžovatelce neměl být pro řízení ustanoven opatrovník, resp. i to, že jím neměl být zaměstnanec téhož soudu, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti témuž rozhodnutí, které - namísto toho - stěžovatelka napadla ústavní stížností.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval (§75 odst. 1, §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Je pak přiléhavé stěžovatelce též připomenout, že podle ustanovení §234 odst. 5 o. s. ř. lze z důvodu zmatečnosti uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. h) podat žalobu ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí, a že podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 11. zákona č. 7/2009 Sb. platí, že "z důvodu uvedeného v novém ustanovení §229 odst. 1 písm. h) lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona".
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona soudcem zpravodajem odmítl.
K témuž závěru vede okolnost zřejmě dosud neskončeného (ani zde stěžovatelka netvrdí opak) odvolacího řízení vedeného před příslušným obecným soudem.
S ohledem na tento výsledek řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby náklady jejího zastoupení před Ústavním soudem zaplatil stát (viz §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj