ECLI:CZ:US:2014:3.US.3908.13.2
sp. zn. III. ÚS 3908/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bohuslava Veselého, zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem se sídlem v Kolíně, Sladkovského 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013 č. j. 5 Ans 3/2013-22 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013 č. j. 10 A 39/2012-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele na ochranu proti nečinnosti žalovaného Ministerstva vnitra ve věci sp. zn. KM-186-5/OPO-DR-2007, neboť i po jejím doplnění postrádala vylíčení rozhodujících skutečností, jestliže stěžovatel neuvedl, v čem spočívá nečinnost žalovaného a kdy uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí; podle soudu byla žaloba (ze dne 14. 12. 2011) podána i opožděně, neboť posledním úkonem žalovaného ve věci (dle předložených listin) bylo sdělení žalovaného ze dne 16. 8. 2007 č. j. KM-186-5/OPO-DR-2007, a z listin předložených stěžovatelem též nevyplývá, že by bezvýsledně vyčerpal všechny prostředky k ochraně proti nečinnosti.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl, že městský soud vyzval stěžovatele oprávněně k doplnění žaloby a poté ji důvodně podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §37 odst. 5 s. ř. s. odmítl, neboť byla zatížena nedostatky, jež bránily jejímu projednání; zejména z ní nebylo zjevné, v jaké konkrétní věci se stěžovatel ochrany proti nečinnosti domáhal, v jakém řízení žádal správní orgány o nahlížení do spisů, případně poskytnutí informací (zda v řízení o žádosti o poskytnutí informace, či v řízení dle trestního řádu, správního řádu či jiného právního předpisu), a existovaly zde rozpory mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem (petitem). Za tohoto stavu proto považoval Nejvyšší správní soud další závěry městského soudu o opožděnosti žaloby či neuplatnění prostředků ochrany proti nečinnosti za předčasné.
Ústavní stížnost stěžovatel odůvodnil tím, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 81, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 3 odst. 3, čl. 7, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny). Podle stěžovatele zejména není pravdou, že by jeho žaloba (včetně jejího doplnění) trpěla vytknutými vadami, jakož i to, že z předložených listin nevyplývá bezvýsledné vyčerpání příslušných prostředků k ochraně proti nečinnosti.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovateli však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí městského soudu mu byla k dispozici kasační stížnost, kterou využil, a Nejvyšší správní soud se jím vznesenými kasačními námitkami odpovídajícím způsobem zabýval. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
Oba soudy v nyní posuzované věci stěžovatele aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo a argumentačně logicky a vyčerpávajícím způsobem objasnily stěžovateli, jakými nedostatky byla jeho žaloba zatížena a z jakého důvodu byla neprojednatelnou. Na úplné a vyčerpávající odůvodnění Nejvyššího správního soudu, s jehož závěry nemá Ústavní soud důvod se neztotožnit, proto postačí již jen odkázat.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu