ECLI:CZ:US:2014:3.US.3956.13.1
sp. zn. III. ÚS 3956/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lubomíra Müllera, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem Praha 6, Vodňanského 538/4, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 710/2012-81 a Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011 č. j. 14 Co 319/2011-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů vydané v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení principu rovnosti zaručeného článkem 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na lidskou důstojnost dle článku 10 odst. 1 Listiny, práva na rodinný život zakotveného v článku 32 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2011 č. j. 14 Co 319/2011-61 změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2011 č. j. 17 C 32/2010-45 tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení, že výpověď z nájmu bytu daná mu (a jeho manželce) Hlavním městem Praha (žalovaným) z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku je neplatná. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel má další dva byty způsobilé trvale uspokojit jeho bytovou potřebu, a to byt v P. a v rodinném domě v H., jehož ideální poloviny je vlastníkem, přičemž lze po něm spravedlivě požadovat, aby jako jediný užíval "přinejmenším" byt první; jen subjektivní rozhodnutí stěžovatele užívat jej jako sídlo své advokátní kanceláře (oproti kolaudačnímu určení) zhodnotil jako právně bezvýznamné.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 26 Cdo 710/2012-81 zamítl dovolání, které stěžovatel proti tomuto rozsudku podal. Shledal správným závěr odvolacího soudu, dle kterého lze po stěžovateli spravedlivě požadovat, aby užíval jeden byt, a to též se zřetelem k tomu, že byt, z jehož nájmu mu byla dána výpověď, je bytem obce s regulovaným nájemným, a bytová jednotka v P. o nadstandardní rozloze byla jako byt kolaudována.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je odvolacím a dovolacím soudem "trestán" za to, že si zakoupením bytu v P. "pořídil prostory pro svoji práci", a je tak "nucen" se přestěhovat do bytu, kde - v kolizi s právem na lidskou důstojnost - místo klidného bydlení bude jeho manželka nucena snášet provoz advokátní kanceláře a "žít mezi tisíci archivovaných spisů", které zabírají značný prostor. Porušení principu rovnosti pak stěžovatel shledává v tom, že Nejvyšší soud rekreační účely staví nad pracovní důvody, neboť v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3482/2010 vedle užívání nájemního bytu aprobuje užívání domu pořízeného jen k rekreaci. K rodinnému domu v H. stěžovatel uvádí, že jeho více než osmdesátiletí rodiče s jeho a manželčiným bydlení zde nesouhlasí, a proto po něm nelze spravedlivě požadovat, aby se domáhal svého práva soudním sporem; doporučení v tomto směru pak podle jeho názoru představuje porušení práva na pokojný rodinný život.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Takové podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolává; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; relevantní rámec předmětného výpovědního důvodu obecné soudy (odvolací a dovolací) vysvětlily a odůvodnily obšírně a věcně přiléhavě, a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. V napadených rozhodnutích nelze identifikovat ani porušení ústavně zaručených práv, jejichž ochrany se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá; byt slouží v prvé řadě k uspokojení potřeby bydlení, a jestliže se stěžovatel rozhodl ho využít jinak, nepřísluší takovému nájemnímu vztahu stejná zákonná míra ochrany jako těch, kteří naplnění této potřeby zajištěno jiným způsobem nemají.
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu