ECLI:CZ:US:2014:3.US.3965.13.1
sp. zn. III. ÚS 3965/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 29, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2013 č. j. 20 Co 309/2013-261 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. března 2013 č. j. 0 Nc 162/2012-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 23. prosince 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu jeho soukromého a rodinného života, jakož i práv zakotvených v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 a 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") svěřil napadeným rozsudkem nezletilou dceru stěžovatele do výchovy její matky a stěžovateli uložil zároveň povinnost přispívat na její výživu částkou 1 800 Kč měsíčně. Okresní soud uvedeným způsobem vyřešil spor ohledně péče o nezletilou dceru v situaci, kdy její rodiče ukončili partnerské soužití, přičemž soud nakonec upřednostnil výchovu dcery matkou, ačkoliv stanovisko nezletilé nebylo v tomto směru jasné, či dokonce z některých důkazů vyplývalo její přání být v péči stěžovatele. Soud opřel své rozhodnutí zejména o zvážení zkušeností s výchovou nezletilé, o vyjádření orgánů sociálně právní ochrany dětí, o závěry znaleckého posudku, o vyjádření školy, kam nezletilá dochází, o předpokládané možnosti a schopnosti obou rodičů vychovávat dítě samostatně, o výpisy z trestních rejstříků, jakož i o zhodnocení postoje každého z rodičů vůči tomu druhému. Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl, když vyhodnotil závěry okresního soudu jako správné, jelikož samotné vyjádření nezletilé, jejímž přímým výslechem odvolací soud doplnil dokazování, nemohlo na tomto hodnocení nic změnit, neboť tato nebyla schopna a ani ochotna své přání bydlet u stěžovatele jakkoliv vysvětlit.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Za základní porušení výše uvedených ústavních práv považuje stěžovatel skutečnost, že soudy nevzaly v potaz obsah důležitých důkazů, z nichž jasně vyplývá, že nezletilá chce žít u stěžovatele, kterého samotné soudy označily za osobu schopnou uspokojit její výchovné potřeby, a k němuž má nezletilá, na rozdíl od matky, podle znaleckého posudku "vyhraněně pozitivní vztah". Tím bylo zasaženo jednak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, ale rovněž tak právo nezletilé na to, aby bylo její stanovisko bráno v potaz ve věci, která se jí bezprostředně dotýká. Ve výsledku pak u obou došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života. Vyjádření nezletilé pak bylo krajským soudem nepřípustně bagatelizováno s poukazem na její neochotu vysvětlit svá intimní přání, pro kterou má jistě nadprůměrně inteligentní dítě jejího věku závažné, racionální důvody. Soudy také nevzaly v úvahu znalcem zjištěný negativní vztah nezletilé k matce, který rozhodně nemohl být ovlivněn stěžovatelem, vzhledem k tomu, že nezletilá byla v její péči. Hodnocení důkazů je tedy nekonzistentní a zakládá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. Stejně chybně bylo interpretováno vyjádření stěžovatelova otce, jež soud vyhodnotil jako nepřipravenost, resp. neschopnost stěžovatele postarat se o nezletilou samostatně, ačkoliv jeho podstatou bylo toliko vyjádření ochoty stěžovatelových rodičů mu ve výjimečných situacích s péčí o nezletilou pomoci. Je tak zjevné, že oba soudy záměrně bagatelizovaly skutečnosti podstatné, hovořící ve prospěch stěžovatele, a naopak zveličovaly nebo dokonce dezinterpretovaly maličkosti hovořící v jeho neprospěch. Z uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Právě vzhledem ke stěžovatelem uplatněnému druhu námitek je namístě připomenout obecně přijímaný a ustálený závěr, dle nějž Ústavní soud nenáleží do soustavy obecných soudů a nenáleží mu proto ani právo přezkoumávat takové aspekty jejich rozhodovací činnosti, jakými jsou "běžná" zákonnost či věcná správnost, neboť zpravidla hodnotí napadené soudní řízení z hlediska spravedlnosti jako celek a nikoliv pouze jeho dílčí aspekty. Ústavní soud tudíž nemůže "revidovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s jejich náhledem na skutkový stav příslušné věci neztotožňoval. Výjimku tvoří toliko úzká skupina takových pochybení důkazního řízení, jež by v důsledku znamenala nepřípustné nerespektování základních práv a svobod účastníků řízení. Lze shrnout, že se jedná o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K žádnému takovému pochybení však v projednávaném případě nedošlo.
7. Soudy se se všemi důkazními návrhy řádně vypořádaly a všechny provedené důkazy racionálně vyhodnotily. Nelze se proto ztotožnit s argumentací stěžovatele, že by obecné soudy nevzaly některé jím navrhované důkazy vůbec v potaz. Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, že oba soudy pečlivě hodnotily i důkazy vypovídající proti konečnému rozhodnutí svěřit nezletilou do péče matky. Z hlediska racionality, logiky a úplnosti odůvodnění tak z žádného místa napadených rozhodnutí nevyplývá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. Skutečnost, že dle stěžovatele bylo výsledné vyvážení všech pro a proti konečnému výroku hovořících skutečností nesprávné, pak sama o sobě nemůže založit protiústavnost provedeného důkazního řízení.
8. V podrobnostech možno dodat, že samotný pozitivní vztah nezletilé k otci zpochybnil již sám znalec, který jeho existenci, jakožto subjektivního pocitu dítěte, konstatoval. Interpretaci vyjádření stěžovatelova otce, provedenou krajským soudem, hodnotí Ústavní soud jako posouzení minulého jednání a dřívější samostatné péče stěžovatele o nezletilou, z nichž pak krajský soud nepřímo dovozuje neschopnost soběstačné péče o dítě na stejné úrovni, jaké se jí na základě hodnocení dřívější péče bude dostávat u matky. Nelze se rovněž ztotožnit s tvrzením, že by krajský soud nepřípustně bagatelizoval výpověď nezletilé a nakonec nevzal její vyjádření v potaz. Krajský soud naopak její výslech na stěžovatelův návrh provedl a neshledal v něm nic, co by odůvodňovalo změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Takové zhodnocení přísluší toliko rozhodujícímu soudu, přičemž je třeba mít na paměti, že základním hlediskem jeho rozhodování musí být nejlepší zájem dítěte. Ten však zásadně není vyjádřitelný toliko skrze jeho aktuální přání a tužby. Nejsou-li taková přání věcně odůvodněna, popř. nejsou dokonce odůvodněna vůbec, může jim obecný soud jen těžko poskytnout právní ochranu, která dětem náleží při jejich styku se státní mocí dle ústavního pořádku a mezinárodních úmluv, a to obzvláště v situaci, kdy proti vhodnosti naplnění nezletilcem uvedených přání hovoří ostatní okolnosti případu. V takové situaci je pak pouze na rozhodujícím soudu, aby posoudil riziko nevhodnosti splnění přání nezletilé osoby pro její budoucí vývoj. Tuto svou povinnost krajský soud splnil, své závěry racionálně odůvodnil a Ústavnímu soudu tak nepřísluší jeho hodnocení jakkoliv zpochybňovat, neboť je to právě rozhodující soud, seznámený nejlépe se všemi právně i sociálně důležitými osobami a skutečnostmi konkrétního případu, na jehož bedrech spočívá v podobných situacích vyřešení problému, způsobeného většinou neshodami dvou dospělých lidí, neschopných shodně nadřadit nejlepší zájem jejich společného potomka nad jejich osobní touhy. Obecnému soudu, který v demokratickém právním státě nemůže přistoupit ke známému "půlícímu" řešení krále Šalamouna, pak nezbývá, než pokusit se v takové situaci nalézt verdikt, který alespoň co nejméně nevhodným způsobem zasáhne budoucí rozvoj dítěte, tak jako v projednávaném případě často konflikty rodičů významně poznamenanému. Praxe však ukazuje, že ani při nejlepší snaze nemůže státní moc, ve snaze naplnit čl. 32 Listiny, nahradit "rozumnou vůli rodičů" a uchránit tak před jejich nezodpovědností nejlepší zájem jejich potomka. I tímto hlediskem je třeba poměřovat spravedlnost rozhodnutí soudů ve věcech péče o nezletilé děti, jejichž legitimním cílem je mimo jiné i vytvoření předpokladů pro budoucí zlepšení vztahů mezi všemi zúčastněnými osobami. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že i toto hledisko braly obecné soudy v úvahu, když jedním z důvodů pro své rozhodnutí označily rovněž matčinu ochotu nebránit styku otce s nezletilou a její snahu nevystavovat dítě jejímu přehnaně negativnímu hodnocení stěžovatelovy osoby a jeho chování. Naopak ze stěžovatelova chování, a to nikoliv mezi jednotlivými jednáními, nýbrž dlouhodobě, dovodily soudy jeho snahu manipulovat nezletilou dceru prostřednictvím nepřiměřeně negativního hodnocení matky. Ústavní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí obou obecných soudů z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu