ECLI:CZ:US:2014:3.US.3981.13.1
sp. zn. III. ÚS 3981/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele B. Š., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem Chrudim, Filištínská 145, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. října 2013 č. j. 0 PP 46/2013-30 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 14 To 320/2013-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 23. prosince 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná tak, aby splňovala základní podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TrZ"). Rovněž také stěžovatel brojil proti rozhodnutí krajského soudu, jímž tento soud zamítl stížnost stěžovatele směřující proti zmiňovanému rozhodnutí okresního soudu.
Soudy podle stěžovatelova názoru porušily jeho základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4. a čl. 96 Ústavy České republiky.
Konkrétně stěžovatel oběma soudům pak vytýkal (souhrnně řečeno), že v řízení o věci stěžovatele postupovaly formalisticky s cílem o rychlé formální "projednání". Nesprávně posoudily naplnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 TrZ, aniž by vycházely ze zprávy věznice o udělení tří kázeňských odměn, jež prokazovaly snahu o jeho polepšení a aktuálního znaleckého posudku. Stěžovatel namítal, že nebyly provedeny v době podání žádosti o podmíněné propuštění žádné důkazy, které by prokázaly rozhodné okolnosti, o které soudy svá rozhodnutí opírají a z obsahu odůvodnění ani nevyplývají. Dále uvedl, že krajský soud se nevypořádal s námitkami, které stěžovatel vznesl.
Při rozhodování o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel má zájem o případnou sexuologickou léčbu, kterou není prakticky možné ve výkonu trestu odnětí svobody provádět. Podle názoru stěžovatele nebyly objektivně vyhodnoceny všechny rozhodné okolnosti, jež mají vliv na posuzování žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel soudům vytýká, že odmítly jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, aniž by náležitě zkoumaly důvody, které by takový postup umožňovaly a zabývají se pouze důvody, které tento postup mohou vyloučit. Stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby nálezem zrušil napadená rozhodnutí pro porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
II.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
Ústavní soud v minulosti vyložil, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli (sp. zn. IV. ÚS 70/09; U 10/53 SbNU 863). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud toliko stručně odkazuje zejména na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí ve shodě s ustanovením §134. tr. řádu.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody (str. 3) odvolací soud nedospěl k závěru, že došlo k polepšení ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 TrZ. Stěžovatel sice svým chováním a přístupem k plnění povinností během výkonu trestu prokazuje snahu o nápravu, ale jedná se spíše o adaptaci odsouzeného na bezproblémový výkon trestu odnětí svobody. Rozhodně nebyla splněna podmínka důvodného očekávání, že by v případě podmíněného propuštění na svobodu vedl řádný život. Vedle toho, že stěžovatel v minulosti vykonával nepodmíněné tresty odnětí svobody, tak nelze přehlédnout, že byl opakovaně podmíněně propuštěn z výkonu trestu, když se ve druhém případě v průběhu zkušební doby neosvědčil, neboť se dopustil závažné trestné činnosti. Oproti předchozí majetkové trestné činnosti nyní stěžovatel vykonává trest odnětí svobody za specifickou trestnou činnost sexuálního charakteru spáchanou na dětech. Stěžovatel se dosud nepodrobil žádnému programu zaměřenému na prevenci další trestné činnosti ani nebyla dosud zahájena ústavní sexuologická léčba. Pobyt stěžovatele na svobodě může být pro společnost nebezpečný, neboť hrozí recidiva trestné činnosti. Dále se soudy podrobně zabývaly všemi námitkami stěžovatele (profesní uplatnění řidiče, péče o matku atd.) a vysvětlily důvody, proč dospěly ke svým závěrům, že nelze vyhovět žádosti stěžovatele o podmínečné propuštění.
Z těchto skutečností lze i podle Ústavního soudu usuzovat, že i přes opakované působení výchovně-nápravných zařízení nedošlo u stěžovatele k nápravě predikující vedení řádného života po případném podmíněném propuštění. Aniž by se Ústavní soud uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku se obecné soudy vybočení z pravidel ústavnosti nedopustily, jestliže k podmíněnému propuštění nepřistoupily se zřetelem ke zjištění, že stěžovateli přitěžuje, že se ve výkonu trestu odnětí svobody nachází opakovaně a v průběhu zkušební doby se neosvědčil.
Na základě řečeného a jeho shrnutí nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace ustanovení §88 TrZ překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu [srovnej k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu z 12. 5. 2011 sp. zn. III ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)].
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu