ECLI:CZ:US:2014:3.US.3989.13.1
sp. zn. III. ÚS 3989/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., IČ 25872117, se sídlem v Ostravě - Porubě, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti výrokům I, III a IV rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. prosince 2012 č. j. 39 C 117/2008-315 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2013 č. j. 57 Co 404/2013-377, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 24. prosince 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci ve stěžovatelčině přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rovné postavení před soudem dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, se podávají následující skutečnosti. Stěžovatelka je dle napadených rozsudků vlastníkem v odůvodnění blíže specifikované budovy, která stojí na několika pozemcích, přičemž jeden z nich je ve vlastnictví České republiky. Jelikož jednání mezi státem a stěžovatelkou nevedlo k uzavření nájemní smlouvy, byla stěžovatelka zažalována na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit část požadovaného bezdůvodného obohacení včetně úroků z prodlení (výrok I) a částečně žalobu zamítl (výrok II). Dále okresní soud rozhodl o povinnosti stěžovatelky uhradit náklady řízení (výrok III a IV) a rovněž uvedl, že vůči žalobci nemá Česká republika právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Okresní soud dospěl k závěru, že skutkový stav a spravedlivý rozsah nároku státu byl v projednávané věci již dostatečně zjištěn. Pasivní legitimaci stěžovatelky pak soud dovodil ze znění zákona a z ustálené rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Stěžovatelka podala proti výrokům I, III, a IV odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že rozsudek okresního soudu ve výroku I a III potvrdil a ve výroku IV a V toto rozhodnutí změnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že není k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimována, jelikož budovu (a tudíž ani pozemek pod ní) neužívá. Ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků, které dospěly k odlišným závěrům, a proto měl být vypracován revizní znalecký posudek, aby byla případná výše bezdůvodného obohacení postavena najisto. Dále stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že odvolací soud změnil výrok V, který se týkal vedlejšího účastníka, ač tento výrok nebyl odvoláním napaden. Zásadní porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí po významnou část soudního řízení nebyl soudem ustanoven opatrovník. Nutnost jeho ustanovení dovozuje stěžovatelka z faktu, že v určitém časovém období neměla v obchodním rejstříku zapsaného jednatele, a tudíž nebyl nikdo, kdo by vypověděl plnou moc zastupujícího advokáta, a zároveň stěžovatelka nemohla jednat prostřednictvím jednatele sama. Z uvedených důvodů tak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je alespoň zčásti přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Vzhledem k podstatě stěžovatelkou uplatněných námitek je třeba připomenout ustálený závěr, dle nějž Ústavní soud nenáleží do soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu proto hodnotit takové aspekty jejich činnosti, jakými jsou "běžná" zákonnost jejich postupu či správnost jejich rozhodnutí, nejsou-li jimi zároveň nepřiměřeně omezena základní práva a svobody účastníků soudního řízení. K tomu však ve stěžovatelčině případě nedošlo, neboť odůvodnění ústavní stížnosti směřuje téměř výhradně k přehodnocení věcných, dle stěžovatelky nesprávných závěrů obecných soudů stran existence sporného soukromoprávního nároku.
7. Stran absence pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení je tak třeba konstatovat, že se jí podrobně zabýval okresní soud a jeho názor byl potvrzen krajským soudem. Oba soudy při tom vycházely z konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ze které je zřejmé, že za pasivně legitimovaný subjekt k vydání bezdůvodného obohacení z bezesmluvního užívání stavby na cizím pozemku se považuje výhradně vlastník stavby, který pak může od dalších subjektů, např. osob stavbu fakticky užívajících, požadovat spravedlivou kompenzaci vynaložených nákladů. Oba soudy na tuto judikaturu ve svých rozhodnutích odkázaly. Tento závěr přitom nelze považovat ani obecně, ani v konkrétním případě za svévolný či zjevně nespravedlivý. Je tedy zřejmé, že nebyla naplněná žádná z podmínek, která by opravňovala Ústavní soud k dalšímu přezkumu těchto závěrů napadených rozhodnutí.
8. Stěžovatelka tvrdí, že ve věci bylo vypracováno několik znaleckých posudků s odlišnými závěry, a proto měl být vypracován revizní znalecký posudek. Opět s ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že shledal neopodstatněnost takové námitky. Ze spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že okresní soud provedl podrobné dokazování, včetně čtyř znaleckých posudků. Uvedl také pečlivě odůvodněný a racionální závěr, který ho vedl k nenařízení vypracování dalšího revizního znaleckého posudku. Tento závěr se zakládal na zásadě ekonomie řízení a na skutečnosti, že účastníci řízení poslední znalecký posudek nerozporovali a z jeho závěrů bylo možno vyjít i ve vztahu k ostatním znaleckým posudkům. Ústavní soud tedy ani v tomto postupu obecných soudů neshledal žádné porušení principů spravedlivého procesu, které by vyžadovalo jeho kasační zásah.
9. Ohledně námitky o změně výroku, který odvoláním nebyl vůbec napaden, shledal Ústavní soud absenci aktivní legitimace stěžovatelky k uplatnění takové námitky. Předmětný výrok zasáhl pouze právní sféru strany žalující a nemohl se tak dotknout stěžovatelčiných zákonných, tím méně pak ústavních práv. Ústavní stížnost je tak třeba v této části odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
10. Co se týče námitky nutnosti ustanovení opatrovníka, byla ústavní stížnost v této části shledána nepřípustnou. Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech zastává extenzivní pojetí jejich subsidiarity, dle něhož nestačí toliko formální vyčerpání procesních prostředků, které právní předpisy k ochraně základních práv a svobod stěžovatelům poskytují, ale je nutné v řízení o těchto prostředcích rovněž uplatnit relevantní ústavněprávní argumentaci a dát tak obecným soudům, povolaným dle čl. 4 Ústavy České republiky k ochraně základních práv a svobod, možnost se s touto argumentací vypořádat. Nelze akceptovat postup, kdy si stěžovatelka "šetří" některé námitky až k Ústavnímu soudu, neboť primárně jsou k ochraně základních práv a svobod povolány obecné soudy a Ústavnímu soudu přísluší zasáhnout pouze v případě jejich selhání při poskytnutí této ochrany (srov. Filip/Holländer/Šimíček, Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2. přepr. vyd., Praha 2007, s. 552). V tomto případě byla tato možnost obecným soudům odepřena, neboť stěžovatelka svou vinou námitku neuplatnila, ačkoliv ze spisového materiálu je zřejmé, že tak učinit mohla nejpozději v průběhu odvolacího řízení. Primární ochranu základních práv a svobod nelze tímto postupem přenášet přímo na bedra Ústavního soudu, a proto je taková námitka ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v senátě mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh částečně odmítl jako zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, částečně jako návrh podaný zjevně neoprávněným subjektem ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a částečně návrh odmítl jako nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu