ECLI:CZ:US:2014:3.US.4000.13.1
sp. zn. III. ÚS 4000/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Tělovýchovná jednota Sokol Doubí o. s., se sídlem Mařanova 811, 463 12 Liberec, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Revoluční 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, č. j. 9 Afs 67/2012-91, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. 8. 2012, č. j. 59 Af 60/2011-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 10. 2011, č. j. 8413/11-1200-505700, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Liberci ze dne 26. 4. 2011, č. j. 170285/11/192913507596, kterým byla stěžovateli doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 4 424 640,- Kč a sděleno daňové penále ve výši 884 928,- Kč.
Důvodem k doměření daně byla směnná smlouva týkající se nemovitostí, kterou stěžovatel uzavřel se Statutárním městem Liberec (dále jen "město"). Dle finančního úřadu město obdrželo na základě směnné smlouvy od stěžovatele pozemek v hodnotě 732 290,- Kč a stěžovatel obdržel od města nemovitosti v hodnotě 19 167 890,- Kč. Finanční úřad dospěl k závěru, že uvedená směna spadá pod předmět daně z příjmů právnických osob, přičemž stěžovatel měl účtovat částku 19 167 890,- Kč jako výnos a částku 732 290,- Kč jako náklad. O rozdíl těchto částek, tj. o 18 435 600,- Kč, proto stěžovatel neoprávněně snížil základ daně.
Rozhodné závěry ostatních ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba dále rekapitulovat.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí vychází z takového výkladu ve věci aplikovaného ustanovení §23 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a §25 odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, který jednoznačně upřednostňuje fiskální zájem státu na výběru daně, aniž by řádně šetřil ústavně zaručené právo stěžovatele na ochranu vlastnictví. Podle názoru stěžovatele tím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
Porušení práva na spravedlivý proces spočívá podle stěžovatele také v nesprávnostech uváděných správními orgány a správními soudy v odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí. Stěžovatel k tomu uvádí, že již ve "Zprávě o daňové kontrole" ze dne 21. 3. 2011 byly uvedeny odkazy na právní předpisy vztahující se výlučně na podnikatelské subjekty a dokonce i v napadeném rozsudku krajského soudu bylo argumentováno zákonnými ustanoveními, která se vztahují pouze na daň z příjmů fyzických osob. Podle názoru stěžovatele není přípustné, aby tato pochybení byla následně zhojena v záhlaví uvedeném rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti rovněž navrhuje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Po posouzení připojeného spisového materiálu je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující Nejvyšší správní soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konkrétně brojí proti postupu obecných soudů, které vycházely ze zjištění, že směnná smlouva obsahuje cenu směňovaných nemovitostí odsouhlasenou smluvními stranami, kterou je nutné považovat za pořizovací cenu ve smyslu §25 odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Směnná smlouva sice odkazuje ohledně hodnoty směňovaných nemovitostí na znalecké posudky, podle stěžovatele se však jedná o deklaratorní smluvní ustanovení, které nelze v žádném případě považovat za sjednání ceny odsouhlasené smluvními stranami. Podle názoru stěžovatele je naopak z obsahu směnné smlouvy zřejmé, že jeho úmyslem bylo přijmout poskytnuté nemovitosti od města bez ohledu na jejich hodnotu, aby mu bylo umožněno pokračování v jeho veřejně prospěšné činnosti, aniž by usiloval či sledoval jakékoliv navýšení svého majetku, které by mělo být předmětem daně z příjmů. Pokud na základě směnné smlouvy stěžovatel získal majetek vyšší hodnoty, vždy tento rozdíl považoval za bezplatně poskytnuté vyrovnání, aby mohl dále provozovat svoji veřejně prospěšnou činnost. Pokud tedy měla taková transakce být zdaněna, bylo zcela namístě, aby byla podrobena v části přesahující hodnotu jeho nemovitostí režimu daně darovací a nikoliv daně z příjmů.
S touto argumentací se Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí neztotožnil, naopak souhlasil s krajským soudem, že ze samotné směnné smlouvy vyplývá vůle smluvních stran, kterou bylo směnit, nikoliv darovat nemovitosti ve smlouvě určené. Podle Nejvyššího správního soudu z čl. IV. směnné smlouvy jednoznačně vyplynulo, že ke směně smluvní strany přistoupily bez ohledu na rozdílné hodnoty směňovaných pozemků, aniž by bylo provedeno finanční či jiné dorovnání. Nejvyšší správní soud tak v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že "Samotná směnná smlouva nevzbuzuje pochybnosti o vůli smluvních stran poskytnout si vzájemně předmětné pozemky, nedá se tedy hovořit o bezúplatnosti, když stěžovatel za nemovitosti obdržené od Statutárního města Liberce městu postoupil svůj pozemek. Pouze poukazem na rozdílnou výši hodnot směňovaných nemovitostí nelze doložit, že šlo o bezúplatné poskytnutí pozemků (darování)."
Co se týká námitky stěžovatele ohledně hodnoty směňovaných nemovitostí, na jejichž základě byla určena výše jeho daňové povinnosti, Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že krajský soud správně posoudil, že se finanční ředitelství námitkou stěžovatele, zda finanční úřad objasnil, jak dospěl k hodnotám příjmu a nákladu, zabývalo dostatečně.
Jakkoliv Ústavní soud vnímá značnou výši daňové povinnosti a tedy její problematičnost ve vztahu ke stěžovateli a jeho veřejně prospěšné činnosti, považuje dané odůvodnění Nejvyššího správního soudu, tak jak je dále rozvedeno v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, za ústavně konformní a srozumitelné a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dále poznamenal, že z důvodu, že kasační námitka stěžovatele nesměřovala k posouzení věcné správnosti hodnocení úvah finančního úřadu ve vztahu k určení výše příjmu a nákladu stěžovatele, nebyla a nemohla být ze strany Nejvyššího správního soudu daná věcná správnost posuzována. K tomu Ústavní soud dodává, že otázkou věcné správnosti se ani on nemohl s ohledem na zásadu subsidiarity zabývat, neboť nebyla předmětem rozhodování v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že i v soudním řízení správním, stejně jako v soukromoprávních sporech, plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že správní orgány a správní soudy při posuzování vznesené námitky uplynutí prekluzivní lhůty vycházely výlučně z podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí na základě směnné smlouvy, aniž by pro to byl podle stěžovatele přímý zákonný důvod, Nejvyšší správní soud opět v souladu s krajským soudem poukázal na §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, dle něhož se při smluvním převodu vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitosti vlastnictví nabývá vkladem do katastru nemovitostí. Ústavní soud uvádí, že ani těmto závěrům obsaženým v napadených rozhodnutích Nejvyššího správního soudu i krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Rovněž v souvislosti s námitkou stěžovatele, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo také v důsledku nesprávností uváděných v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů a správních soudů, Ústavní soud uvádí, že zde neshledal takový zásah do práv stěžovatele, který by měl ústavní rozměr. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Co se týče návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu