ECLI:CZ:US:2014:3.US.4001.13.1
sp. zn. III. ÚS 4001/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Pavla Žaluda a 2. Jiřího Žaluda, obou zastoupených Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013 č. j. 22 Cdo 2287/2013-580 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. dubna 2013 č. j. 14 Co 23/2013-528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 23. 12. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2013, stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu, že zasáhla do jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 9. 2012 č. j. 16 C 454/99-482 ve spojení s opravným usnesením ze dne 12. 12. 2012 č. j. 16 C 454/99-502 bylo ve věci žaloby Marty Žaludové, směřující proti žalovanému Pavlu Žaludovi (právnímu předchůdci stěžovatelů), vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví manželů (BSM), a to tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně se přikazuje:
a) dům bez č. p. - zemědělská usedlost na pozemku st. X1 a pozemek st. p. č. X1, rozest. obč. vyb. na pozemku st. X2, pozemky st. č. X2 a X3, st. p. X4 a pozemek p. č. X5 v k. ú. Nezabylice,
b) rodinný dům č. p. Y1 na pozemku p. č. Y2 a pozemek p. č. Y2 v k. ú. Horní Litvínov (výrok I),
do dědictví po žalovaném se přikazuje:
a) dům č. p. A1 na pozemku p. č. A2 a pozemek A2 v k. ú. Jirkov,
b) dům č. p. B1 na pozemku p. č. B2 a pozemek p. č. B2 v k. ú Chomutov I (výrok II), žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně na vyrovnání podílů zaplatit žalobkyni částku 225 000 Kč (výrok III) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV až VI).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se do výlučného vlastnictví žalobkyně ze zaniklého BSM přikazuje:
a) dům č. p. Y1 na pozemku p. č. Y2 a pozemek p. č. Y2 v k. ú. Horní Litvínov,
b) dům č. p. B1 na pozemku p. č. B2 a pozemek p. č. B2 v k. ú Chomutov I,
do dědictví po zůstaviteli Pavlu Žaludovi přikazuje:
a) budova bez č. p. na pozemku st. č. X1 a pozemek st. č. X1, rozestavěná budova na pozemku st. č. X2, pozemky st. č. X2 a X3, pozemek st. č. X4 a pozemek p. č. X5 v k. ú. Nezabylice,
b) dům č. p. A1 na pozemku p. č. A2 a pozemek A2 v k. ú. Jirkov (výrok I),
že do dědictví po zůstaviteli se přikazuje pohledávka žalobkyně v částce 225 000 Kč z titulu vypořádání zaniklého BSM (výrok II), dále pak bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III až VIII).
4. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů s tím, že není přípustné ve smyslu §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že okresní soud sice v odůvodnění svého rozsudku mezi důkazy zmiňuje prohlášení žalobkyně ze dne 1. 12. 1992, ve kterém vyslovila souhlas, aby původní žalovaný v rámci své podnikatelské činnosti vložil do majetku firmy jednak dům č. p. Y1 na pozemku p. č. Y2 a pozemek p. č. Y2 v k. ú. Horní Litvínov, jednak dům č. p. A1 na pozemku p. č. A2 a pozemek p. č. A2 v k. ú. Jirkov. Dále však s tímto důkazem "nepracuje", ačkoliv se dle jejich názoru jedná o klíčový důkaz, jímž je jednoznačně prokazováno vložení nemovitostí do podniku původního žalovaného.
6. Stěžovatelé poukazují i na to, že dům č. p. B1 na pozemku p. č. B2 a pozemek p. č. B2 v k. ú. Chomutov I, jakož i budova bez č. p. na pozemku st. X1 a pozemek st. X1, rozestavěná obč. vyb. na pozemku st. č. X2, pozemky st. č. X2 a X3, jakož i st. p. X4 a pozemek č. X5 v k. ú. Nezabylice byly využívány v rámci podnikatelské činnosti původního žalovaného, a proto lze - "i bez zašantročeného písemného souhlasu žalobkyně, neboť od doby udělení souhlasu uplynula již značná doba" - najisto postavit, že i tyto nemovitosti byly vloženy do podniku původního žalovaného. Nadto nebylo písemného souhlasu třeba, neboť ten byl evidentně udělen přinejmenším konkludentně, a to podle zásady "kdo mlčí, souhlasí", kterou je zde možné uplatnit, protože daný souhlas nemusel být udělen předem a nebyly pro něj předepsány žádné formality. V této souvislosti se dovolávají ustanovení §148a odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 1998 (dále též jen "o. z.") s tím, že souhlas mohl být udělen mlčky a týkal se jen prvního povolení použití majetku v BSM, k dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela nebyl zapotřebí.
7. O vložení všech staveb do podniku, jak stěžovatelé tvrdí, prý svědčí i to, že byly evidovány v rámci hmotného investičního majetku, jak bylo prokázáno. Naopak k prokázání toho, že daný souhlas nebyl udělen, žalobkyně nenavrhla žádný důkaz, ač na její straně leží důkazní břemeno, přičemž sama uvádí, že měla být údajně spolupracující osobou, takže o vložení nemovitostí do podniku musela vědět. V této souvislosti stěžovatelé poukazují na lhůtu zakotvenou v §40a o. z. ve vztahu k §145 odst. 2 o. z. Okresní soud se také dle stěžovatelů nevypořádal s jednotlivým nabýváním nemovitostí, jakož i finančními prostředky, za které tyto byly zakoupeny.
8. Současně se stěžovatelé dovolávají právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 684/2004, podle něhož věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů, a to včetně podniku, pokud nenáleží oběma manželům jako podnikatelům, nejsou předmětem společného jmění manželů, přičemž pracovní činnost manžela, kterou vykonává jako osoba spolupracující, není podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1717/2000 (Soubor rozhodnutí NS, C 1127) podnikáním.
9. K tomu dodávají, že všechny nemovitosti byly pořizovány krátce před tím, než byly vloženy do podniku původního žalovaného, kde byly z výnosů z podnikatelské činnosti či z prostředků původního žalovaného opravovány či dobudovány. Podnikající manžel je přitom povinen nahradit do BSM takovou částku, jež odpovídá kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM (tedy zpravidla cenu podniku), pokud však z výnosů byly pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím podnikajícího manžela, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1052/2004. Z těchto důvodů měly dle stěžovatelů být již okresním soudem vypořádány pouze nemovitosti vložené do podniku původního žalovaného, a to v hodnotě v době, kdy byly do podniku vloženy, nikoli kdy došlo k rozvodu manželství.
10. Pokud krajský soud dospěl s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 k závěru, že stane-li se věc jednou předmětem BSM, pak nemůže později změnit právní režim a přejít do majetku z manželů jen proto, že slouží k jeho podnikání a že dotčené nemovitosti mohly sloužit i k podnikání žalobkyně, jež vykonávala samostatnou výdělečnou činnost jako spolupracující s původním žalovaným, pak se - dle názoru stěžovatelů - nic takového v uvedeném judikátu neuvádí, jde v něm o to, že není podstatné, pro co byla určitá věc určena, ale naopak to, k čemu sloužila skutečně, druhý závěr krajského soudu je pak v rozporu s výše zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1717/2000.
11. Z toho stěžovatelé vyvozují, že závěry krajského soudu jsou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž se dovolávají rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2328/2010, resp. sp. zn. 22 Cdo 2044/2010, podle nichž věc náležející do podniku manželů patří do BSM, pokud může sloužit podnikání obou manželů, resp. věc tvořící podnik je vyloučena z BSM a toto vyloučení nepřichází v úvahu jedině tehdy, pokud věc může sloužit i druhému manželu k výkonu jeho povolání, včetně podnikání.
12. Stěžovatelé také zmiňují, že se žalobkyně proti rozhodnutí okresního soudu ve věci samé neodvolala, a v souvislosti s tím kladou otázku, zda lze změnit rozhodnutí ve věci samé v důsledku odvolání účastníka jen proti výroku o nákladech řízení, byť jsou si vědomi, že jde o iudicium duplex a že sami odvolání v přesně definovaném rozsahu podávali. Namítají rovněž, že odvolací soud vedlo k "přerozdělení" nemovitostí místo pobytu účastníků řízení, což je však nepřípustné, neboť trvalý pobyt je pouze evidenčním údajem, přičemž určujícím kritériem je především účelnost využívání toho kterého objektu v době jeho přikázání a současně míra zásluh toho kterého manžela na získání společného majetku. Poté stěžovatelé uzavírají, že napadená rozhodnutí jsou překvapivá, neboť se odvolací i dovolací soud odchýlily od ustálené judikatury, konkrétně od právního názoru vysloveného v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004. Tím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
13. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných ve formě nálezu.
15. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu stěžovatelům s tím, že obecné soudy u výše uvedených nemovitostí shledaly, že tyto jsou předmětem BSM (a v rámci něhož byly také vypořádány), a nikoliv, že tyto byly ve výlučném vlastnictví původního žalovaného (a proto měly být vypořádány v rámci dědictví po tomto zůstaviteli). V prvé řadě nelze přehlédnout, že argumentace, na které je ústavní stížnost postavena, je z velké části opakováním toho, co stěžovatelé namítali v rámci odvolání a později v dovolání. Z napadených rozhodnutí přitom plyne, že jak krajský, tak Nejvyšší soud se jednotlivými námitkami stěžovatelů zabývaly a racionálním způsobem vysvětlily, proč jejich právnímu názoru přisvědčit nelze.
16. Ústavní soud ve svých rozhodnutích přitom opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej není možné, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou přezkoumávat jeho věcnou správnost (zákonnost), a svým vlastním rozhodováním tak (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Pokud stěžovatelé jen (často slovo od slova) opakují své námitky uplatněné v řízení před obecnými soudy, jež směrují proti právnímu posouzení věci v rovině tzv. podústavního práva, zde především "starého" občanského zákoníku, aniž by v nich adekvátně reagovali na argumentaci uplatněnou v odůvodnění napadených rozhodnutí, tedy aniž by vysvětlili, jakého konkrétního pochybení se obecné soudy měly ve svých úvahách dopustit a proč má takové případné pochybení vést k porušení ústavnosti, staví Ústavní soud přesně do zmíněné pozice "superrevizní" instance, jejímž úkolem by mělo být ex officio vyhledávat veškerá možná pochybení, jichž se obecné soudy mohly z hlediska věcného posouzení dopustit, a u nich pak zkoumat, zda (snad) tyto nemohou mít průmět do roviny ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů. Jinak řečeno, pokud mají stěžovatelé za to, že se obecné soudy při vedení řízení či v rámci interpretace a aplikace tzv. podústavního práva nebo v rámci hodnocení důkazů dopustily pochybení, je třeba tato specifikovat a současně vysvětlit, proč je považují za vadu mající za následek porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, jinak se vystavují tomu, že Ústavní soud posoudí jejich ústavní stížnost za běžnou polemiku se závěry (či postupem) obecných soudů se závěrem o absenci ústavně právního rozměru (viz výše). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé takto nepostupovali, tedy až na námitku "překvapivosti" napadených rozhodnutí (k tomu viz níže), Ústavní soud není povinen, resp. oprávněn se s takto postavenou argumentací meritorně zabývat, přičemž odkazuje stěžovatele na řádně zdůvodněné závěry obecných soudů.
18. Na doplnění je třeba uvést, že klíčovou je v souzené věci otázka, zda na nemovitosti, které manželé nabyli smlouvou na základě své shodné vůle do BSM, lze uplatnit zákonnou výluku ve smyslu §143 o. z. za situace, kdy je užíval jen jeden z manželů (zde žalovaný - zůstavitel) k podnikání, a to se souhlasem druhého manžela (tj. žalobkyně), resp. zda tyto nemovitosti mohou změnit svůj právní režim v tom smyslu, že z BSM takto "přejdou" do výlučného vlastnictví podnikajícího manžela. Stěžovatelé v této souvislosti poukazují především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004 sp. zn. 22 Cdo 684/2004 s tím, že odvolací a dovolací soud pominuly v něm vyslovený právní názor. Výše formulovaná otázka však v tomto rozhodnutí výslovně řešena nebyla, to se stalo prostřednictvím rozsudku ze dne 1. 7. 2009 sp. zn. 22 Cdo 680/2009, na který Nejvyšší soud rovněž poukázal a v jehož intencích postupoval. Z tohoto důvodu nelze stěžovatelům, hovoří-li o "překvapivosti" napadených rozhodnutí, přisvědčit. Ani samotnému právnímu názoru není možné vytknout, že by byl v nějakém (jiném) ohledu svévolný. Byl řádně odůvodněn, přičemž Nejvyšší soud (a také krajský soud) při výkladu zejména §143, §143a a §148a odst. 1 o. z. akcentoval princip autonomie vůle manželů, jakož i ze zákona vyvozovanou potřebu preferovat BSM před vlastnictvím odděleným. Z ústavní stížnosti tak není zřejmé, z jakého důvodu by byly tyto závěry obecných soudů z hlediska ústavnosti neakceptovatelné. Ostatně obdobně Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy vůlí manželů bylo nabýt věc do BSM, i když tato byla zakoupena výlučně z finančních prostředků jednoho z nich (viz rozsudek ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1659/2000, z něhož krajský soud rovněž vycházel).
19. Vzhledem k tomuto závěru není třeba řešit otázku, zda sporné nemovitosti byly užívány výlučně zůstavitelem nebo současně také žalobkyní v rámci její podnikatelské činnosti (či jiným způsobem). Proto ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, na který stěžovatelé upozorňují a který řeší, zda lze považovat za společné užívání věci, jestliže jeden z manželů je osobou spolupracující s druhým manželem, jenž věc užívá k podnikání, nic podstatného z hlediska namítaného porušení ústavnosti vyvozovat nelze.
20. Vytýkají-li stěžovatelé krajskému soudu nepřípadný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1439/2000, ani Ústavní soud přímou souvislost mezi tímto odkazem a argumentací uplatněnou krajským soudem neshledal, nicméně z toho ještě nelze vyvodit, zda měla být vadná samotná tato argumentace, vycházející z ustanovení §143a o. z. a postavená na principu, že změna právního režimu majetku není možná ani "obráceně".
21. K jiným závěrům nelze dospět ani v případě námitek, které směřují proti způsobu vypořádání BSM, konkrétně že v této souvislosti bylo použito kritérium "blízkost bydliště", neboť touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud s tím, že nešlo o jediné kritérium a že nadto uplatnění daného kritéria není nepřípadné. K tomu možno jen doplnit, že ústavní stížnost je postavena především na výhradách vůči tomu, že předmětné nemovitosti byly obecnými soudy zahrnuty do BSM, pokud však jde o samotné vypořádání (resp. "přerozdělení"), až na výhradu, že nemělo být použito jedno z kritérií, z ústavní stížnosti neplyne, že by dané vypořádání ve svém celku mělo být provedeno zcela vadně, a to s důsledky pro stěžovatele natolik zásadními, že by to mělo představovat porušení ústavnosti.
22. Z výše uvedených důvodu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu