ECLI:CZ:US:2014:3.US.4013.13.1
sp. zn. III. ÚS 4013/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Břeclav, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013 č. j. 3 Tdo 1002/2013-29, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2012 sp. zn. 6 To 50/2012 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2012 č. j. 57 T 8/2011-1427, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 30. prosince 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na tzv. rovnost zbraní dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na obhajobu ve smyslu čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu ustanovení §211 odst. 1 a odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce v obchodních společnostech na dobu pěti let. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit, když jako jednatel společnosti CONSULTA INVEST spol. s r. o. vylákal na základě nepravdivých údajů od banky finanční prostředky ve formě kontokorentního úvěru ve výši 20 000 000 Kč. Stěžovatele z tohoto činu dle městského soudu usvědčují výpovědi svědků a listinné důkazy, jako např. dokumenty, na jejichž základě byl úvěr poskytnut, nebo komunikace mezi stěžovatelem a bankou. Zároveň městský soud kategoricky vyloučil, že by k pochybení (zejména v dokumentech předkládaných bance při sjednávání úvěru) mohlo dojít bez úmyslného přispění stěžovatele, neboť to jejich povaha vylučuje. Vrchní soud v Praze zamítl napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání, když se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry městského soudu stran stěžovatelovy viny a uloženého trestu. Nejvyšší soud následně jako zjevně neopodstatněné odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť stěžovatelem uplatněné námitky z větší části nespadaly pod žádný dovolací důvod a námitky nedostatku odpovědnosti jednatele za jednání společnosti a nezohlednění principu subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud odmítl, jelikož stěžovatele uznal, jako osobu jednající s bankou, plně zodpovědného za vědomé předložení nepravdivých údajů a způsobená škoda, jakož i stěžovatelův motiv jednání zcela vylučují uplatnění nápravných prostředků jiných právních odvětví.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel především namítá, že v trestním řízení, vedeném proti němu, nebyl dodržen princip "rovnosti zbraní", v důsledku čehož došlo k významnému omezení možností efektivní obhajoby. K tomuto porušení stěžovatelových procesních práv došlo především tím, že obecné soudy nevyhověly stěžovatelovým návrhům na doplnění dokazování a neustále odkazovaly na závěry soudu nalézacího. Stěžovatel nemá za spáchaný skutek žádnou odpovědnost dle norem trestního práva a soudy tak měly rozhodnout v souladu s principem subsidiarity trestní represe. Za protiústavní považuje stěžovatel odmítnutí jeho dovolání s poukazem na skutečnost, že stěžovatel dovolací námitky uplatnil již v řízení před odvolacím soudem. S podobnou argumentací by bylo možné zcela popřít smysl opravných prostředků, které jsou však dle stěžovatele vždy zvláštní a samostatnou fází trestního řízení, a soudy jednotlivých stupňů mají povinnost se se všemi vznesenými námitkami vypořádat. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní sodu přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Za neopodstatněnou musí Ústavní soud označit stěžovatelovu námitku, dle níž obecné soudy porušily jeho právo na efektivní obhajobu a princip rovnosti stran v trestním řízení tím, že neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny (tedy i práva na rovnost zbraní a práva se efektivně hájit) neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky soudního řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V opačném případě by se jednalo o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, že důkazním návrhům stěžovatele nevyhovují pro nadbytečnost, neboť jejich provedení nemůže nikterak zpochybnit vypovídací hodnotu ostatních provedených důkazů, které samy o sobě poskytují dostatečnou podporu pro závěr o stěžovatelově vině (srov. str. 5 a 7 napadeného rozhodnutí odvolacího soudu). Takový závěr nelze vzhledem k výše popsaným okolnostem případu označit za svévolný a Ústavní soud tak nemá možnost jej jakkoliv zpochybňovat. Z tohoto hlediska tedy napadená rozhodnutí a důkazní řízení vedené obecnými soudy nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces.
7. Za zcela neopodstatněnou je třeba považovat i námitku brojící proti závěru Nejvyššího soudu, dle nějž je dovolání zpravidla nepřípustné v případě, když v něm stěžovatel uplatní totožné námitky jako před soudy nižších stupňů, pokud se tyto s nimi vypořádaly. Takový závěr je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i povahou mimořádnosti prostředku dovolání. Uplatní-li obžalovaný určitou argumentaci v řízení před nalézacím či odvolacím soudem a tyto soudy se s touto argumentací srozumitelně vypořádají, není v řízení o mimořádném opravném prostředku její pouhé opakování bez racionální reflexe a zpochybnění závěrů rozhodujících soudů zpravidla způsobilé založit opodstatněnost takovéhoto opravného prostředku. Obdobně přistupuje při posuzování opodstatněnosti ústavních stížností i Ústavní soud (např. viz níže). V konkrétním případě je tak zjevné, že se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, a to i v otázce stěžovatelem tvrzené nutnosti doplnění dokazování.
8. Stran námitky neexistence trestní odpovědnosti stěžovatele za spáchaný skutek a nezohlednění principu subsidiarity trestní represe musí Ústavní soud konstatovat, že stěžovatel v tomto směru toliko zopakoval námitku uplatněnou v dovolání, s níž se Nejvyšší soud v dostatečné míře vypořádal. Stěžovatel proti tomuto závěru nevznesl žádnou konkrétní námitku, nýbrž toliko povšechnou argumentaci nesouhlasu a nezákonnosti tohoto závěru, pročež Ústavní soud mohl argumentaci Nejvyššího soudu posoudit toliko z hlediska jeho racionality a přezkoumatelnosti. Přitom shledal, že závěry dovolacího soudu (popsané výše) plně dostojí ústavním požadavkům na soudní odůvodnění. Ani v tomto směru tak nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu