ECLI:CZ:US:2014:3.US.4518.12.1
sp. zn. III. ÚS 4518/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti EURIDIKA Bohemiae s. r. o., sídlem v Liberci, Klicperova 414, zastoupené JUDr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 9. 2012 č. j. 62 EXE 4844/2011-63 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Jiřího Štrincla, soudního exekutora Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou, ze dne 7. 2. 2012 č. j. 90 EX-18/11-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedená rozhodnutí, vydaná v její exekuční věci.
Okresní soud v Liberci ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelčiny námitky proti shora uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce, kterým bylo stanoveno, že je stěžovatelka povinna zaplatit na nákladech exekuce 763 200 Kč a nákladech oprávněného 61 158 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká okresnímu soudu, že se v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal s její argumentací, že se exekutor nijak aktivně nepodílel na vymožení pohledávky, protože zde existoval pokyn oprávněného k dočasnému pozastavení kroků směřujících k jejímu vymožení. Připomíná, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu by odměna exekutora neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého (v daném případě spíše jen vymáhaného plnění), ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce, a nesmí být mechanicky formální, nýbrž musí zohledňovat konkrétní okolnosti daného případu. Předmětná odměna soudního exekutora ve výši 763 200 Kč proto složitost a množství úkonů exekutora neodráží, jestliže byl po dobu jednoho roku zcela nečinný, a nadto jeho konání (pouhé vydání exekučního příkazu k prodeji nemovitostí) vést k vymožení exekuované pohledávky nemohlo. Dle mínění stěžovatelky proto v daném případě mělo být aplikováno ustanovení §150 o. s. ř., neboť bylo třeba zohlednit, že plnila dobrovolně, bez přímé exekutorovy účasti; za důvody hodné zvláštního zřetele je třeba považovat skutečnost, že průběh exekuce a činnost exekutora významně ovlivnila její dohoda s oprávněným o dočasném pozastavení úkonů v rámci exekučního řízení, a rovněž skutečnost, že vymáhanou pohledávku uhradila dobrovolně - dle obsahu této dohody - poté, co bylo odmítnuto její dovolání. Nadto stěžovatelka spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces také v tom, že o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nebylo okresním soudem rozhodnuto v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě dle ustanovení §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, nýbrž až téměř po osmi měsících.
Soudní exekutor JUDr. Jiří Štrincl ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh exekučního řízení (během kterého provedl kompletní lustraci majetku stěžovatelky, jenž by byl vhodný k exekuci), a zdůraznil, že tvrzení stěžovatelky, že pozastavil kroky k vymožení pohledávky na základě instrukce oprávněné, není pravdivé; jemu vytýkaná nečinnost je pak toliko důsledkem procesního postupu stěžovatelky, jež využívala možnosti podat veškeré dostupné opravné prostředky, a postupně podala odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, návrh na odklad exekuce a námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce. Ve vztahu k namítané výši nákladů exekuce pak soudní exekutor připomíná, že stěžovatelka měla možnost uhradit vymáhanou pohledávku v patnáctidenní lhůtě od doručení výzvy k dobrovolnému uhrazení, čímž by dosáhla snížení odměny exekutora na polovinu (i ve smyslu závěrů usnesení sp. zn. II. ÚS 1938/09), o čemž byla řádně poučena, této možnosti však nevyužila, a k zaplacení vymáhané částky přikročila až poté, kdy bylo zřejmé, že může dojít k dražbě jejích nemovitostí.
Okresní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník (oprávněný v exekučním řízení) se práva vedlejšího účastníka (konkludentně) vzdal.
Práva eventuální repliky na vyjádření soudního exekutora stěžovatelka v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyužila.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Přestože ze stěžovatelkou dovolávaného ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny by mohlo v daném kontextu dojít pouze následně) neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Takové pochybení však Ústavní soud v postupu obecného soudu v dané věci neshledal.
Okresní soud v ústavní stížností napadeném usnesení předestřel důvody, proč neshledal stěžovatelčinu obranu opodstatněnou, a z jeho odůvodnění je zjevné, že se s námitkami, jež stěžovatelka uplatňuje znovu v ústavní stížnosti (s níže uvedenou výjimkou), řádně vypořádal. Ve vztahu k namítané dobrovolnosti stěžovatelčina plnění je vhodné citovat jím vyslovené závěry, na kterých Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávně relevantní deficity: "Co se týče námitky povinného, že hradil dobrovolně, což odůvodňuje tím, že byl se soudním exekutorem v kontaktu již po výzvě k dobrovolnému uhrazení pohledávky, zde lze přisvědčit argumentu soudního exekutora, že by bylo možno považovat za dobrovolné plnění ve lhůtě stanovené soudním exekutorem takové plněné, které by bylo uloženo např. do depozita a v tom případě by exekutor tuto skutečnost mohl zohlednit tak, že sníží odměnu exekutora o 50%. Z připojeného spisu soud zjistil, že výzva soudního exekutora k dobrovolnému splnění povinnosti byla povinnému doručena dne 23. 2. 2011, lhůta k plnění uplynula dne 10. 3. 2011, povinný však pohledávku uhradil až dne 7. 2. 2012, tedy téměř rok po uplynutí lhůty stanovené výzvou, což nelze hodnotit jako dobrovolné plnění."
Podstatnou námitkou v projednávané věci (a jedinou námitkou "hmotněprávní" - ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny - způsobilou přenést ji do ústavněprávní roviny) je tvrzení stěžovatelky že exekutor fakticky pozastavil činnosti k provedení exekuce, a to na základě pokynu oprávněného. Toto tvrzení však soudní exekutor ve svém vyjádření popřel, oprávněný, jenž se účastenství v řízení o ústavní stížnosti vzdal, nepotvrdil, a ani z příslušného exekutorského spisu se nepodává, že by se stěžovatelka s oprávněným dohodla na faktickém odkladu exekuce, tím méně pak, že by oprávněný jakkoli v tomto ohledu instruoval soudního exekutora. Tomu koresponduje skutečnost, že ani podání stěžovatelky, jež bylo dle svého obsahu považováno za návrh na odklad exekuce, neobsahuje žádný odkaz na posléze tvrzenou dohodu s oprávněnou (srov. č. l. 8 spisu soudního exekutora); ostatně i z obsahu e-mailové komunikace, přiložené k ústavní stížnosti, vyplývá, že ještě dne 2. 9. 2011 - tedy několik měsíců po uplynutí patnáctidenní lhůty k dobrovolnému plnění - mezi stěžovatelkou a oprávněným taková dohoda uzavřena nebyla.
Jelikož se stěžovatelce toto - rozhodné - tvrzení prokázat nepodařilo, je tím zpochybněn i základ pro úsudek, že zde byl otevřen prostor pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.; není bez významu, že stěžovatelka se jej v předchozím řízení nedovolávala.
Pakliže stěžovatelka poukazuje na nečinnost soudního exekutora, postačí připomenout, že v inkriminované době bylo soudem rozhodováno o jejím návrhu na odklad exekuce.
Ústavní stížností zpochybňovaný právní názor okresního soudu ani není v rozporu se závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.); plnila-li stěžovatelka až poté, kdy soudní exekutor ve věci vydal exekuční příkaz k prodeji nemovitostí (srov. též obsah přípisu stěžovatelky ze dne 23. 4. 2012 na č. l. 21 spisu soudního exekutora), přestože mohla z opatrnosti ve smyslu zásady vigilantibus iura postupovat způsobem popsaným v citované části odůvodnění usnesení okresního soudu, není v jejím plnění již možné shledávat ústavněprávně relevantní prvek dobrovolnosti, jehož případné zjištění by mohlo zpochybňovat ústavní konformitu nákladových důsledků (srov. postup povinného ve věci, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2469/12). Jelikož stěžovatelka postupovala způsobem, jenž takové ztotožnění vylučuje, je zjevné, že její polemika o výši odměny soudního exekutora do ústavněprávní roviny nikterak nepřekračuje.
Přisvědčit je tak možné stěžovatelce toliko v tom, že okresní soud rozhodl o jejích námitkách po zákonem stanovené lhůtě; tato skutečnost však bez dalšího nečiní napadené soudní rozhodnutí protiústavním (srov. mutatis mutandis usnesení 18. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 601/09).
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Ústavní soud se proto uchýlil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Jako návrh zjevně neopodstatněný jej Ústavní soud podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu