ECLI:CZ:US:2014:3.US.4851.12.1
sp. zn. III. ÚS 4851/12
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 15. května 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Martou Černou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 417/2012, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody a byla zamítnuta stěžovatelova žádost o toto podmíněné propuštění.
I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 417/2012 bylo porušeno základní právo stěžovatele zakotvené v ustanoveních čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 8 To 417/2012 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho věci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
2. Usnesením ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. 3 PP 148/2012 Okresní soud Plzeň-město rozhodl tak, že se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, neboť dospěl k závěru, že pro takové opatření byly splněny všechny zákonné podmínky. Ke stížnosti státního zástupce Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením toto usnesení zrušil a stěžovatelovou žádost zamítl s odůvodněním, že stěžovatel neprokázal dostatečné polepšení ve výkonu trestu, jak požaduje zákon.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu mu stížnostní soud nedal možnost se ve věci osobně vyjádřit, neboť rozhodl v neveřejném zasedání. Nadto se stěžovatel domnívá, že soud nesprávně interpretoval hmotněprávní podmínku podmíněného propuštění spočívající v prognóze řádného vedení života na svobodě; současně zpochybňuje jeho jednotlivé závěry a opakovaně zdůrazňuje, že příčinou všech jemu vytýkaných okolností byl jeho zdravotní stav, což však stížnostní soud do svých úvah nezahrnul.
II.
4. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Plzni pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení a navrhl, aby Ústavní soud stěžovateli "nevyhověl".
III.
5. Se zřetelem k ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu v rozhodném znění Ústavní soud shledal, že v poměrech dané věci nařizovat ústní jednání netřeba.
IV.
6. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není ani významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dle ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení §61 tr. zákona) je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439) a usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09 ze dne 12. 8. 2009, III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009 a III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; současně však nerezignuje na to, aby přikročil k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.
8. V projednávané věci proto Ústavní soud nemohl pominout stěžovatelovu námitku, že stížnostní soud porušil ustanovení čl. 38 odst. 2 (potažmo čl. 36 odst. 1) Listiny, jestliže zamítl jeho návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v neveřejném zasedání.
V.
9. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) zdůraznil, že i v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet argumenty protistrany; v této souvislosti Ústavní soud rovněž připomněl - mutatis mutandis - závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP") ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a ostatní proti Velké Británii, stížnost č. 11209/84, bod 65.
10. Evropský soud pro lidská práva konstantně judikuje, že "pojem spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili svá tvrzení, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit" (viz rozhodnutí ESLP ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03, nebo rozhodnutí ESLP ve věci Krčmář a ostatní proti České republice ze dne 3. 3. 2000, stížnost č. 35376/97; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 740-747).
11. Rovněž Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že mezi nepominutelné prvky práva na spravedlivý proces spadá i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů [srov. mutatis mutandis např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519) a IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
12. Řečené se pro danou věc konkrétně zjevuje v již výše ohlášeném nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10, kde Ústavní soud též dále uvedl, že "soud druhé instance pochybil v tom, že své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na podmíněné propuštění opřel o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval soud první instance, aniž by přitom stěžovatelovi poskytl prostor pro vyjádření jeho stanoviska. Své rozhodnutí soud učinil v neveřejném zasedání bez přítomnosti navrhovatele, aniž by ho předem seznámil se zamýšlenou právní argumentací a poskytl mu příležitost se k ní vyjádřit, eventuálně navrhnout důkazy svědčící v jeho prospěch".
VI.
13. Z vyžádaného procesního spisu se podává, že stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město, kterým bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, stěžovateli k vyjádření zaslána nebyla, a Krajský soud v Plzni poté rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením bez jeho účasti v neveřejném zasedání.
14. Z odůvodnění tohoto usnesení je zjevné, že část nosných důvodů, jež vedly k zamítnutí stěžovatelovy žádosti, vychází právě z námitek vyslovených státním zástupcem ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, ke kterým stěžovatel nedostal příležitost - v jakékoli formě - se vyjádřit, přestože povaze těchto námitek odpovídá, že byly objektivně způsobilé věcné oponentury (jak ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti činí).
15. Zcela ve shodě s právními závěry vyjádřenými ve výše citovaných částech svého nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 spatřuje Ústavní soud nutně i v postupu Krajského soudu v Plzni v dané věci porušení ustanovení čl. 38 odst. 2 (a v širším kontextu i čl. 36 odst. 1) Listiny, neboť jeho rozhodné znaky jsou tamním závěrům beze zbytku (a očividně) podřaditelné.
16. Za situace, kdy toliko z důvodu popsaného procesního pochybení stížnostního soudu je nutné přistoupit ke kasaci jím vydaného usnesení, Ústavní soud reflektoval aplikační důsledky principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno, a proto se již věcně nezabýval dalšími v ústavní stížnosti vznesenými námitkami, neboť k jejich posouzení bude dán prostor v dalším stadiu řízení před stížnostním soudem.
VII.
17. Z řečeného rezultuje pro Ústavní soud postup podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; ústavní stížnosti tudíž vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil.