ECLI:CZ:US:2014:3.US.501.14.1
sp. zn. III. ÚS 501/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Pšikalové, zastoupené JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, Ludvíka Podéště 1883/5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 6 C 80/2013-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 7. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 6 C 80/2013-75, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces a potažmo na ochranu vlastnictví, resp. ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující proti Raiffeisen stavební spořitelně a. s. na zaplacení částky 323 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala 4 poplatky za správu překlenovacího úvěrového účtu ve výši 53, resp. 90 Kč čtvrtletně), a dále rozhodl, že je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 178 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že pro případ neúspěchu ve věci doplnila svou žalobu návrhem, aby na základě ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") soud žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení vyšší, nežli činí jeden advokátní paušál, přičemž prokázala své majetkové poměry, konkrétně že jí z průměrného příjmu zbývá pouze částka tisíc korun, kdy je mj. nucena zčásti hradit výdaje svého vážně nemocného otce, který je na ní částečně finančně závislý a o kterého pečuje. Obvodní soud však tomuto návrhu nevyhověl, a to se zdůvodněním, že neprokázala ani neosvědčila důvody zvláštního zřetele hodné.
4. Stěžovatelka k tomu uvádí, že její návrh nebyl samoúčelný, neboť s ohledem na dosavadní standardní rozhodovací praxi Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo soudní rozhodnutí předvídatelné, přičemž obvodní soud se od této praxe odchýlil, aniž by jí dal možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit. V návaznosti na to se stěžovatelka dovolává principu ochrany spotřebitele při aplikaci zákona, přičemž tvrdí, že i proto nemohla předpokládat, že obvodní soud zaujme jiné stanovisko a jaká bude jeho podoba. Přiznání náhrady nákladů žalované straně, resp. "neaplikace" ustanovení §150 o. s. ř., činí dané soudní rozhodnutí dle stěžovatelčina názoru nepředvídatelným a zjevně nespravedlivým, přičemž nevypořádání se s uvedeným návrhem způsobuje, že napadené rozhodnutí stojí v rozporu s právem na soudní ochranu. V této souvislosti stěžovatelka znovu poukazuje na svou špatnou sociální situaci, kdy její příjem sotva pokryje životní náklady, a proti tomu staví majetkové poměry žalované. Současně stěžovatelka poukazuje na to, že obvodní soud nehodnotil účelnost vynaložených nákladů k naplnění podmínky podle §142 odst. 1 o. s. ř., a tvrdí, že žalovaná měla dostatečné materiální a personální vybavení a zabezpečení, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva, takže náklady na zastoupení advokátem nejsou nákladem účelně vynaloženým.
5. Obvodní soud měl dále pominout stěžovatelčinu repliku, ve které upozornila na možnost, že se žalovaná včas nevyjádřila k výzvě podle §114b odst. 5 o. s. ř., a tedy že její nárok uznala.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový v dané věci k dispozici nemá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
8. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti napadenému rozsudku jako celku, z jejích námitek lze však vyvodit, že nesouhlasí pouze s výrokem o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti není patrno, v jakém ohledu měl obvodní soud pochybit, jde-li o rozhodnutí ve věci samé, nezbývá Ústavnímu soudu, než považovat ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněný návrh. Nadto se Ústavní soud materií bankovních poplatků zabýval v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), přičemž na závěry v něm uvedené stěžovatelku případně odkazuje.
9. Pokud se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, Ústavní soud rovněž poukazuje na citovaný nález, především pak na tu část, kde se vyjadřuje k otázce ústavněprávního přezkumu soudních rozhodnutí v bagatelních věcech, s tím, že žádné důvody pro otevření takového přezkumu zjištěny nebyly, a to jak s ohledem na kvantitativní stránku věci, kdy se jedná o částku toliko 2 178 Kč, tak vzhledem k její kvalitativní stránce, neboť jde o problematiku nákladů řízení, jež je ve srovnání s rozhodováním ve věci samé problematikou podružnou.
10. Jen na doplnění Ústavní soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí plyne, že se otázkou možného použití §150 o. s. ř. obvodní soud zabýval, avšak s ohledem na výši stěžovatelčina příjmu k závěru o existenci "důvodů zvláštního zřetele hodných" nedospěl. Stěžovatelka po Ústavním soudu tedy požaduje, aby se touto otázkou znovu z hlediska věcné správnosti zabýval, což tomuto soudu nepřísluší. Jde-li o otázku "účelnosti" nákladů řízení, Ústavní soud se touto otázka zabýval ve výše uvedeném nálezu a stěžovatelku na něj odkazuje. Tvrdí-li stěžovatelka, že se mohla oprávněně spoléhat na to, že ve sporu bude úspěšná, lze jí přisvědčit jen stěží, přičemž i zde možno poukázat na zmíněný nález v té části, kde se zmiňuje dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů ve věci bankovních poplatků. Vzhledem k tomu nezbývá Ústavnímu soudu (ve shodě s obvodním soudem), než vyslovit podiv nad tím, že se stěžovatelka pustila do soudního sporu o částku 323 Kč s nejistým výsledkem, a tudíž se značným rizikem, že může být zavázána k nepoměrně vyšší náhradě nákladů řízení, zvláště když její majetková situace měla být tak špatná, jak tvrdí. K námitce, že žalovaná podala své vyjádření po lhůtě, Ústavní soud má za to, že si stěžovatelka mohla tuto skutečnost ověřit ze soudního spisu, což se nestalo, a tudíž jde jen o její spekulaci.
11. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu