ECLI:CZ:US:2014:3.US.506.13.1
sp. zn. III. ÚS 506/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti XIO.CZ, a. s., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 2064/48, zastoupené Mgr. Jiřím Prokopem, advokátem, AK se sídlem Praha 3, Jeseniova 837/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2012 č. j. 7 Afs 75/2012-47 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012 č. j. 10 Af 58/2011-305, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 5. 2. 2013 a doplněnou dne 12. 2., 4. 6., 14. 6. a 9. 7. 2013, se XIO.CZ, a. s. se sídlem v Praze 3 (dále též jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o kasační stížnosti a v řízení o žalobě proti rozhodnutím správního orgánu.
Stěžovatelka současně navrhla, aby dle §83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náklady na její zastoupení v řízení o ústavní stížnosti v částce 9 300 Kč zcela zaplatil stát, což odůvodnila tvrzením, že v předcházejících řízeních u Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu byla osvobozena od placení soudních poplatků.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2007 č. j. 9161/07-1300-100826, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2006 č. j. 101909/06/003512/4248 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2006, jímž jí byl vyměřen nadměrný odpočet v částce 6 532 Kč oproti nadměrnému odpočtu vykázaného žalobkyní v daňovém přiznání v částce 912 870 Kč. Dále se žalobkyně domáhala přezkumu rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti pracovníků správce daně v řízení předcházejícímu doměření výše uvedené daně.
Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") ve věci přezkumu zákonnosti výše uvedených rozhodnutí orgánů finanční správy již dříve rozhodoval a jeho rozsudek ze dne 23. 3. 2010 č. j. 10 Ca 218/2007-117 byl ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšším správním soudem (dále jen "kasační soud") rozsudkem ze dne 17. 6. 2011 č. j. 7 Afs 12/2011-248 zrušen a věc byla Městskému soudu v Praze vrácena k dalšímu řízení.
Dne 14. 2. 2012 rozsudkem č. j. 10 Af 58/2011-305 správní soud žalobu žalobkyně v části, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703, ohledně námitek podjatosti pracovníků správce daně, odmítl (výrok I), a v části, v níž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2007 č. j. 9161/07-1300-100826, zamítl (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Odmítavý výrok I správní soud odůvodnil konstatováním, že napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím procesním, jímž nebyly žalobkyni ukládány žádné povinnosti, ani jí takové rozhodnutí nezakládalo žádná práva či povinnosti; nemělo tudíž charakter správního rozhodnutí, jež by mohlo krátit žalobkyni na jejích právech a tudíž nebylo schopné samostatného soudního přezkumu; žaloba v této části tudíž byla shledána nepřípustná. K zamítavému výroku II ve věci samé správní soud uvedl, že spornou a stěžejní otázkou bylo to, zda žalobkyně uplatnila odpočet oprávněně či nikoliv; žalobkyně své odvolací i žalobní námitky především opírala o tvrzení, že licenční smlouva týkající se dodání předmětného software byla neplatná. Žalovaný v průběhu odvolacího řízení si vlastním šetřením ověřoval tvrzení žalobkyně ohledně poskytnutí (resp. neposkytnutí) služby s tím, že podle vyjádření konečného příjemce byl předmětný software uveden do rutinního provozu, licence jsou trvalé a dosud zachovány. Správní soud konstatoval, že závěr žalovaného o uskutečnění zdanitelného plnění poskytnutím služby, opřený o tyto důkazy, byl zákonný a souladný s ustanovením §21 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně neprokázala, že došlo ke zrušení nebo vrácení zdanitelného plnění.
Dne 8. 11. 2012 rozsudkem č. j. 7 Afs 75/2012-47 kasační soud kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 14. 2. 2012 č. j. 10 Af 58/2011-305 zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a o odměně ustanovenému zástupci žalobkyně (výrok III).
V odůvodnění svého rozsudku kasační soud uvedl, že jelikož kasační stížnost obsahovala samostatné stížnostní důvody směřující proti jednotlivým a relativně samostatným výrokům napadeného rozsudku správního soudu, posuzoval kasační soud nejprve zákonnost napadeného výroku I o odmítnutí části žaloby, ve které se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703. Konstatoval, že otázkou, zda je rozhodnutí o námitce podjatosti vydané podle ust. §26 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků přezkoumatelné ve správním soudnictví, resp. zda je rozhodnutím ve smyslu legislativní zkratky rozhodnutí, jak je vymezena v ust. §65 odst. 1 s. ř. s., se Nejvyšší správní soud zabýval již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 15. 10. 2003 č. j. 3 Afs 20/2003 - 23, v němž dospěl k závěru, že "Rozhodnutí správce daně o vyloučení pracovníka je rozhodnutím, kterým se pouze upravuje vedení řízení [§70 písm. c) s. ř. s.] a které není přezkoumatelné samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Musí proto předcházet rozhodnutí o věci samé, aby případné vady daňového řízení způsobené nesprávnou aplikací §26 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, bylo možno namítat v řízení o žalobě proti meritornímu rozhodnutí". Nejnověji se pak k charakteru rozhodnutí správního orgánu, vydaného podle ust. §26 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, vyslovil kasační soud ve svém rozsudku ze dne 15. 7. 2010 č. j. 7 Afs 56/2010 - 59, v němž judikoval, že: "Výrok rozhodnutí o vyloučení, resp. nevyloučení pracovníka správce daně z daňového řízení (§26 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) není rozhodnutím, které by zasahovalo přímo do subjektivních práv daňového subjektu (hmotně-právní pozice daňového subjektu) nebo by jím bylo zasaženo do práva tohoto subjektu na řádný proces, jehož ochrany se lze jinak u soudu domáhat, pokud by daňové řízení tímto rozhodnutím končilo. Nejedná se tedy o rozhodnutí podle §65 s. ř. s." Kasační soud s ohledem na charakter takového rozhodnutí správce daně a své předchozí právní závěry (rozhodnutí o podjatosti/nepodjatosti správce daně je vyloučeno z přezkoumávání správním soudem), neshledal žádný důvod k tomu, aby se k prostému konstatování stěžovatelky, že napadené rozhodnutí má hlubší význam a dosah, resp. že přesahuje rámec procesního rozhodnutí, odchýlil od svých předešlých názorů. Obstojí tudíž závěr správního soudu, který dovodil, že napadené rozhodnutí správce daně ze dne 7. 6. 2007 č. j. 119205/07/003932/703 nepodléhá soudnímu přezkumu a že proto bylo nutno žalobu v tomto rozsahu odmítnout.
Kasační soud dále uvedl, že v rámci tvrzení o nezákonnosti výroku II napadeného rozsudku správního soudu, kterým byla zamítnuta žaloba ve zbylé části, v níž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 4. 6. 2007 č. j. 9161/07-1300-100826, žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost rozsudku, nesprávné právní posouzení věci a vady řízení před správními orgány při zjišťování skutkového stavu věci. Kasační soud s poukazem na judikaturu vlastní i judikaturu Ústavního soudu konstatoval (a své závěry podrobně odůvodnil), že požadavkům na přezkoumatelnost rozsudek správního soudu dostojí, není nezákonný pro nesprávné právní posouzení věci, ani pro vady řízení před správními orgány, pro které měl správní soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, a jeho závěrům nelze ničeho vytknout.
III.
V části II ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že s výrokem I napadeného rozsudku správního soudu ze dne 23. 3. 2010 č. j. 10 Ca 218/2007-117, kterým byla její žaloba v této části odmítnuta jako nepřípustná, nesouhlasí, neboť jím byla založena "nerovnost účastníků u soudu a porušení práva na spravedlivý proces."
Stěžovatelka v části III ústavní stížnosti polemizovala s odůvodněním výroku II napadeného rozsudku správního soudu ze dne 23. 3. 2010 č. j. 10 Ca 218/2007-117 a uvedla, že "soud problematice a zpracování software nerozumí", "nerozhodoval a v řízení nepostupoval nestranně a porušil právo na spravedlivý proces, když v rámci řízení zvýhodňoval ve svém přístupu státní instituci." Stěžovatelka dále uvedla (a opakovala), že již v řízení před orgánem daňové správy namítala neexistenci původního plnění a ke svým námitkám navrhovala důkazy, které však žalovaným ani správním soudem nebyly provedeny, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky k plnění dle předmětné licenční smlouvy nemohlo dojít. Stěžovatelka označila za nezákonné i náhradově nákladové výroky III a IV předmětného rozsudku a uvedla, že jí správní soud neposkytl možnost se vyjádřit k zamýšlenému výroku o nákladech řízení a jeho postup byl rozporný se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
V části IV ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula, že ústavní stížností napadené rozsudky jsou nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí. Správnímu soudu vytkla, že se nezabýval neplatností licenční smlouvy a jejími námitkami ohledně odcizení zdrojových verzí XIO, porušil nejen zásadu volného hodnocení důkazů, ale rovněž nesprávně posoudil právní otázku ohledně aplikace §42 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pokud dospěl k závěru, že otázka neplatnosti licenční smlouvy nemůže mít na tuto aplikaci vliv. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 (zejména čl. 36 odst. 1) Listiny, rovněž i právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 (zejména čl. 11 odst. 1, 4 a 5) Listiny.
Stěžovatelka závěrem tvrdila, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces u nestranného soudu a na zákonného soudce dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že na rozhodování kasačního soudu v její věci se podílela JUDr. Eliška Cihlářová, jež byla podjatá, neboť proti ní podala dne 12. 6. 2000 k Okresnímu soudu v Ostravě žalobu o náhradu škody. Právo na spravedlivý proces kasační soud porušil tím, že rozhodl bez jednání s poukazem na §109 odst. 2 s. ř. s.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka upozornila na přílohy, které již doložila k ústavní stížnosti, uvedla některé skutečnosti, jež zjistila až po rozhodnutí o kasační stížnosti a týkající se jejího bývalého zaměstnance Milana Gottvalda, a tvrdila, že "[s]oudy tedy neprovedly řádně dokazování, jak požadovala stěžovatelka, čímž dospěly k nesprávným závěrům a porušily její právo na spravedlivý proces (čl. 36 LZPS)." Stěžovatelka též poukázala na některé okolnosti týkající se podpisu předmětné licenční smlouvy panem Matějkou, který k podpisu dle jejího přesvědčení nebyl oprávněn, a na okolnosti týkající se valné hromady stěžovatelky konané dne 10. 10. 2003.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost je pouhým opakováním tvrzení a námitek, s nimiž se správní soud i kasační soud v odůvodnění svých napadených rozhodnutí dostatečně a ústavně konformním způsobem bezezbytku vyrovnaly.
K námitce neprovedení všech navrhovaných důkazů Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečností, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; neprovedení důkazů však mají soudy dostatečně odůvodnit.
Správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že "[t]vrzení a důkazy (navržené výslechy svědků, listiny předložené v rámci veřejného jednání) předložené žalobcem, mající prokázat neplatnost licenční smlouvy, případně neoprávněné jednání zástupců žalobce) jsou pro posouzení věci nepodstatné, jestliže daňové orgány prokázaly, že k faktickému poskytnutí služby došlo. Proto soud neprovedl žalobcem navržené výslechy svědků. ...".
Ústavní soud připomíná, že prověřování zákonnosti předcházejícího správního řízení, úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení, je především povinností správního soudu, a pro případ, že byla podána kasační stížnost, tak i soudu kasačního. V projednávané věci je Ústavní soud toho názoru, že ve věci stěžovatelky bylo provedeno řádné dokazování, jak je zřejmé z odůvodnění napadených rozsudků správního soudu i soudu kasačního. K porušení požadavků spravedlivého procesu z hlediska dokazování tudíž nedošlo.
K tvrzení o nezákonnosti a nepředvídatelnosti náhradově nákladových výroků III a IV napadeného rozsudku správního soudu Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu (na str. 56 - 57), který námitku stěžovatelky proti výroku III shledal mylnou a námitku proti výroku IV neopodstatněnou, a tyto své závěry dostatečně odůvodnil; Ústavní soud tyto důvody sdílí, a ústavní stížnost v této části shledal rovněž zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani námitky stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Ústavní soud neakceptoval ani tvrzení o porušení požadavků spravedlivého procesu z hlediska nestrannosti soudkyně JUDr. Elišky Cihlářové, která o kasační stížnosti stěžovatelky rozhodovala jako členka senátu, neboť stěžovatelka své námitky v daném směru mohla a měla uplatnit dle ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti, což zřejmě neučinila, ačkoliv o složení senátu byla nepochybně kasačním soudem informována.
K tvrzení o porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, jemuž koresponduje čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, avšak tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy by byl porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).
V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. K porušení čl. 11 odst. 5 Listiny tudíž nedošlo.
Ústavní soud je toho názoru, že správní soud dostatečně posoudil veškeré žalobní body a ve svém rozsudku podrobně a zcela srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základního práva na spravedlivý proces, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo.
Správní i kasační soud svá rozhodnutí přijaly v rámci řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem a kasačním soudem v napadených rozhodnutích, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu to neumožnil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu