ECLI:CZ:US:2014:3.US.528.14.1
sp. zn. III. ÚS 528/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Praha 1, Jakubská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2013 č. j. 3 Tdo 920/2013-19, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 10 To 64/2013-112 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 17 T 114/2012-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 10. února 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zásady presumpce neviny dle čl. 40 Listiny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") shledal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky ve smyslu ustanovení §274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl dopustit tím, že dne 10. května 2012 řídil osobní automobil, aniž by byl schopen bezpečně ovládat jeho řízení, neboť měl v krvi nejméně 2,86 g/kg alkoholu v krvi. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Krajský soud v Praze následně zamítl stěžovatelovo odvolání proti uvedenému rozsudku okresního soudu. Odvolací soud v napadeném usnesení označil závěry nalézacího soudu za správné. Mimoto se neztotožnil se stěžovatelovou námitkou stran porušení stěžovatelova práva být přítomen hlavnímu líčení, které nalézací soud konal bez stěžovatelovy přítomnosti, když neuznal jeho omluvu zaslanou soudu den před jeho konáním, jejíž podstatou byl stěžovatelův špatný zdravotní stav a nařízená pracovní neschopnost. Postup nalézacího soudu byl shledán správným v situaci, kdy již jednou v minulosti bylo hlavní líčení odročeno z podobného důvodu, a soud ověřil u příslušné lékařky, že stěžovatel byl schopen účasti na hlavním líčení, neboť měl povolené vycházky. Navíc sám stěžovatel v přípravném řízení nevypovídal, svůj výslech nenavrhoval a byl zastoupen advokátem. Stěžovatel napadl obě uvedená rozhodnutí dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž v zásadě toliko zopakoval a potvrdil závěry obou soudů.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v první řadě namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že mu neumožnily zúčastnit se hlavního líčení, které se konalo i přes jeho řádnou omluvu v jeho nepřítomnosti. Stěžovatel měl povoleny vycházky do 14:00 hodin a hlavní líčení započalo v 13:30 hodin. Z toho je zjevné, že stěžovatel se nemohl líčení řádně zúčastnit a dostat se včas zpět domů, přičemž přítomnost u hlavního líčení není omluvou pro porušení pravidel pracovní neschopnosti. Navíc je vyjádření soudkyně o potvrzení stěžovatelovy schopnosti účasti na hlavním líčení neprůkazné. Stěžovatel navíc chtěl v rámci hlavního líčení vypovídat a předvolat svědky, kteří by mohli prokázat jeho nevinu. Dalšího pochybení se dopustil odvolací soud při hodnocení důkazů, když jako tzv. notorietu, tedy bez příslušného znaleckého prokázání, označil skutečnost, že léky nemohou ovlivnit výsledek dechové zkoušky na požití alkoholu. Soudy tak dostatečně neprokázaly, v jaké míře stěžovatel požil alkohol, a tedy že došlo k naplnění znaků uvedeného trestného činu. Svědecké výpovědi potvrzující, že stěžovatel před jízdou požil pouze malé množství alkoholu, odvolací soud jako důkaz nepřipustil. Naopak soudy provedly všechny důkazy navržené obžalobou, čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní stran trestního řízení. Ze všech výše uvedených důvodů považuje stěžovatel napadená rozhodnutí za protiústavní, a proto navrhl, aby je Ústavní soud zrušil.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Nejzávažnější ze stěžovatelem vznesených námitek představuje tvrzené porušení práva na spravedlivý proces v důsledku znemožnění účasti stěžovatele na hlavním líčení. Ústavní soud však neshledal, že by výše uvedeným postupem okresního soudu došlo k porušení stěžovatelových procesních práv. Jednak se s touto námitkou již důkladně vypořádaly oba soudy v řízeních o stěžovatelem podaných opravných prostředcích a stěžovatel jejich argumentaci v odůvodnění ústavní stížnosti v zásadě nijak nereflektuje. Proto Ústavnímu soudu nezbývá, než na tyto logické, obsáhlé závěry odkázat, neboť sám v jejich obsahu neshledal nic odporujícího principům spravedlivého procesu, obsažených zejména v hlavě páté Listiny. Jak správně poukazují obecné soudy, je hlavním kritériem pro naplnění práva být přítomen při hlavním líčení v trestním řízení, které je proti obžalovanému vedeno, schopnost obžalované osoby zúčastnit se takového líčení. Hlavní líčení, jako klíčová a "rozuzlující" fáze trestního řízení, řešícího nejzávažnější problémy společenských vztahů (ultima ratio právního řádu), musí v právním státě požívat vážnosti, v jejímž důsledku ustupuje před právy a povinnostmi s ním spojenými většina ostatních společenských vztahů (pracovněprávních, soukromoprávních, atd.). Stěžovatel byl dostatečně dopředu řádně předvolán a sám nedal soudu dostatečnou možnost upravit konání hlavního líčení dle jeho zdravotního stavu, resp. ozdravného režimu (srov. str. 3 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nehledě k tomu, že sama pracovní neschopnost není bez dalšího překážkou účasti na trestním řízení. Námitku ohrožení zdravotního stavu prodloužením vycházek v situaci, kdy je proti osobě vedeno trestní řízení pro velmi závažný delikt, jež může zásadně ovlivnit stěžovatelův budoucí život, považuje pak Ústavní soud za ryze účelovou. Ke schopnosti účastnit se hlavního líčení se kvalifikovaně vyjádřila stěžovatelova lékařka, která je jistě způsobilá toto riziko s přiměřenou nezávislostí zvážit. Zpochybňování existence takového vyjádření pak není namístě, neboť stěžovatel nepředložil žádný důkaz o tom, že by takové vyjádření bylo nepřesné, ač mu v tom při komunikaci s jeho lékařkou jistě nic nebránilo. K omezení stěžovatelova práva být přítomen u hlavního líčení tak došlo v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Intenzita tohoto omezení je pak významně snížena tím, že stěžovatel byl zastoupen při hlavním líčení přítomným advokátem a možnosti veřejně se vyjádřit se mu navíc dostalo v odvolacím řízení. Tím pádem bylo související právo efektivní obhajoby omezeno v souladu s Listinou.
7. Co se týče námitky směřující proti neprovedení důkazů stěžovatelem navržených v řízení před odvolacím soudem, připomíná Ústavní soud ustálený závěr, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vznesených účastníky řízení [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995 sp. zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl. V opačném případě by se jednalo o kategorii tzv. opomenutých důkazů, které Ústavní soud již mnohokrát označil za neslučitelné s principy spravedlivého procesu [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelovým důkazním návrhům nevyhovuje, neboť je považuje za nadbytečné, tedy neschopné zpochybnit výrok odsuzujícího rozsudku. Takový závěr nelze označit za svévolný, neboť obecné soudy vzaly stěžovatelovu opilost nad míru uvedenou v trestním zákoníku za spolehlivě prokázanou (dechovými zkouškami a výslechem svědka), a tudíž nelze navržené důkazy označit za tzv. opomenuté. Z tohoto hlediska napadená rozhodnutí nepředstavují porušení práva na spravedlivý proces.
8. Ve zbývající části představuje ústavní stížnost toliko pokračující polemiku se závěry nalézacího, resp. odvolacího soudu, na niž v dostatečné míře reagovaly odvolací a dovolací soud. Ústavní soud musí v tomto směru připomenout, že jeho pravomoc zasahovat do procesu hodnocení důkazů provedeného nezávislým soudem je omezená toliko na případy extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření základních práv a svobod dotčené osoby. Ústavní soud není naopak oprávněn zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost, a to ani v případě, že by se s hodnocením provedeným obecnými soudy sám neztotožňoval. V posuzované trestní věci žádné závažné pochybení v procesu hodnocení důkazů neshledal. Obecné soudy opřely závěr zejména o stěžovatelově vině o výsledky dechových zkoušek a výpověď na místě zasahujícího policisty. Takové vyhodnocení skutkového stavu je vzhledem k povaze deliktu dle Ústavního soudu dostatečné a zcela racionální a logické. Krevní zkoušku, která by mohla potvrdit stěžovatelovu verzi o významně nižším množství alkoholu v krvi, stěžovatel odmítl, pročež je nutné brát zjištěný skutkový stav jako úplný. Bez provedení krevní zkoušky (pro neochotu podezřelého) lze pak obecně označit důkaz dechovou zkouškou za dostačující doklad o přítomnosti alkoholu v krvi testované osoby. Hodnocení důkazů ze strany obecných soudů proto nelze nic vytknout a Ústavní soud i v této části ústavní stížnost odmítl.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu