ECLI:CZ:US:2014:3.US.531.14.1
sp. zn. III. ÚS 531/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. TIVO, s. r. o., se sídlem Praha 5, Geologická 995, 2. MODRÁ HARFA Reality, s. r. o., se sídlem Praha 9 - Vysočany, Klečákova 233, zastoupených JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 3. 2013 č. j. 5 C 404/2009-668 a Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013 č. j. 51 Co 358/2013-721, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud pro porušení práva vlastnit majetek a pokojně užívat vlastnické právo garantovaného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 Listiny zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydané v jejich občanskoprávní věci.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) zákonem o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, jejž orgán, který o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti). Povinností stěžovatele je tedy využít - od účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. - i toho opravného prostředku, jímž je v občanskoprávním řízení dovolání, upravené v ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
Ústavní stížnost stěžovatelky MODRÁ HARFA Reality, s. r. o. (dále též "druhá stěžovatelka") je návrhem nepřípustným, neboť platí, že "účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb." (srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13); takto však druhá stěžovatelka nepostupovala a proto Ústavnímu soudu nezbylo než její návrh soudcem zpravodajem odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka TIVO, s. r. o. (dále též "první stěžovatelka") naopak dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podala (dne 10. 2. 2014).
Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
To platí i v situaci, kdy první stěžovatelka podala dovolání, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu (viz §72 odst. 4, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, citované výše), které je ostatně též nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelka sleduje současně podanou ústavní stížností.
Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku dovolacího řízení", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušením ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.
Uplatnění výše zaznamenaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost první stěžovatelky, je-li současně vedeno i řízení dovolací, je návrhem podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným, a musí být podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (soudcem zpravodajem) odmítnuta rovněž.
Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost ústavní stížnosti první stěžovatelce tím není dotčena.
Bude-li totiž posléze dovolání odmítnuto, běží jí nová lhůta k ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak (tím spíše) v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je, neboť pak bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku, jež první stěžovatelce příslušel (pakliže na základě podaného dovolání dovolací soud napadené rozhodnutí nižšího soudu zruší, nastane situace identická se současnou potud, že řízení před obecnými soudy nadále probíhá - viz výše).
Nelze ovšem vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že dovolání první stěžovatelky nebylo efektivním opravným prostředkem, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné.
Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím zpochybněn - a to dodatečně - implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. Ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud proto projedná, neboť není přijatelné, aby - zjednodušeně řečeno - prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Jiné řešení k dispozici není, neboť splnění procesních podmínek, jež otevírá prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, Ústavní soud sám posuzovat nemůže. Z alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověla požadavku zakotvenému v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatelka tak učinila procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodala vůbec.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj