ECLI:CZ:US:2014:3.US.545.14.1
sp. zn. III. ÚS 545/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Pavly Řezáčové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pravdova 1113/II, proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 4. 2012 č. j. 7 Co 655/2012-216 a Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 2846/2012-257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozsudky byl porušen článek 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny, a aby proto tato rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 13. 4. 2012 č. j. 7 Co 655/2012-216 změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 11. 2011 č. j. 6 C 214/2010-150 tak, že z majetku, jež měli stěžovatelka (žalobkyně) a její bývalý manžel (žalovaný) ve společném jmění manželů, přikázal do výlučného vlastnictví bývalého manžela osobní automobil a dluh z půjčky od České spořitelny (výrok I.), do podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a bývalého manžela rodinný dům se stavební parcelou v obci Slavonice v hodnotě 2 250 000 Kč, a to každému ideálním podílem jedné poloviny (výrok II.), a stěžovatelku zavázal zaplatit bývalému manželovi na vypořádání jeho podílu částku 3 757 Kč (výrok III.). Dospěl k závěru o existenci mimořádných okolností odůvodňujících odklon od judikatorní zásady, která upřednostňuje vypořádání společného jmění manželů přikázáním věcí do výlučného vlastnictví jednoho z bývalých manželů; takovými okolnostmi jsou podle jeho názoru v dané věci stagnace trhu s nemovitostmi a neatraktivní lokalita, jež způsobují obtížnou prodejnost předmětné nemovitosti, pročež nebylo možné po jednom z manželů požadovat, aby je z důvodu povinnosti k výplatě vypořádacího podílu prodal za nepříznivě nízkou cenu. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému před soudy obou stupňů - s odkazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2 a ustanovení §142 odst. 2 a 3 o. s. ř. - částku 81 138,40 Kč jeho odvolacích nákladů (výrok IV.), neboť žalovaný měl v odvolacím řízení "převážný" úspěch.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 2846/2012-257 stěžovatelčino dovolání zamítl. Dospěl k závěru, že úvaha odvolacího soudu, která jej vedla ke zvolenému způsobu vypořádání společného jmění, jmenovitě společných nemovitostí, není s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci nepřiměřená.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací i dovolací soud vybočil z rámce ustanovení §149, §150 a §142 občanského zákoníku, která lze při vypořádání společného jmění manželů přímo nebo analogicky aplikovat, následkem čehož je nucena proti své vůli setrvávat ve spoluvlastnickém vztahu k nemovitostem, z nichž se již v květnu 2010 odstěhovala. Je přesvědčena, že soudy měly vycházet ze stávající judikatury, protože se s bývalým manželem na vypořádání přikázáním do podílového spoluvlastnictví nedohodli ani s ním nesouhlasili; výjimečné okolnosti pro takový postup mají spočívat především v účelnosti využití nemovitostmi oběma účastníky a nikoli v neshodě o její ceně. Riziku prodeje za nízkou cenu bylo možno předejít revizí znaleckého posudku a nedostatek peněžních prostředků na vyplacení vypořádacího podílu na straně bývalého manžela měl být zhodnocen stanovením delší lhůty k takovému plnění. Co do nákladů odvolacího řízení je stěžovatelka přesvědčena, že měly být mezi účastníky poměrně rozděleny, eventuálně neměla být žádnému přiznána jejich náhrada, a také míní, že soudem stanovená výše nákladů odporuje dobrým mravům, neboť není adekvátní dvoustránkovému odvolání žalovaného a hodinovému odvolacímu jednání; uložená povinnost je pro ni tíživá, a na její splnění si byla nucena "vzít půjčku na vysoký úrok", kterou dosud nesplatila.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se mu dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí odvolacího soudu jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z článku 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec vypořádání společného jmění manželů vysvětlil dostatečně a srozumitelně odvolací soud i soud dovolací, a na odpovídající části odůvodnění jejich rozhodnutí postačí jen odkázat. Dovolací soud se adekvátně odvolal na vlastní judikaturu, jež zvolený způsob vypořádání předjímá, a tím i doložil, že stěžovatelkou představovaný "odklon" nepředstavuje.
Další ústavněprávní argumentace stěžovatelky je očividně nevýstižná, vychází-li z čl. 2 odst. 2 Listiny; co do jejího čl. 2 odst. 3 sice platí, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, avšak zde je potřebné připomenout, že - jednak - zákon při vypořádání společného jmění manželů založení podílového spoluvlastnictví manželů již rozvedených jako možný způsob vypořádání předjímá, a - jednak - vypořádáním společného jmění se v poměrech stěžovatelky ničeho nezměnilo potud, že její spoluvlastnictví zůstalo zachováno, toliko změnilo svoji právní formu (čl. 11 Listiny, i kdyby jím stěžovatelka argumentovala, tedy dotčen být nemohl). Též "spravedlnost" vypořádání, jíž se dovolávala, nemohla být ohrožena, neboť finálně problém řešícím prodejem společné věci budou rizika "stagnace trhu" či důsledky "neatraktivní lokality" rozvržena na obě účastnické strany.
K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci také jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Natolik "kvalifikované" vady v dané věci přítomny však nejsou, byť by si Ústavní soud dokázal představit řešení nákladové otázky - ve vztahu k osobním poměrům účastníků - i citlivější. Není však pochyb, že stěžovatelka v odvolacím řízení úspěch neměla, neboť se žalovanému podařilo zvrátit jí příznivé rozhodnutí soudu prvního stupně, a nemajetnost účastníka řízení sama o sobě důvodem pro využití moderačního oprávnění ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. není (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2920/08 ze dne 4. 4. 2011, N 59/61 SbNU 3, odst. 13), zvláště pak v situaci, kdy nedisponují dostatkem finančních prostředků obě strany sporu. A konečně, kvalitu procesních úkonů účastníka řízení nelze posuzovat podle počtu stran podání, nýbrž podle jeho obsahu a způsobilosti přivodit v soudním řízení sledovaný výsledek.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu