ECLI:CZ:US:2014:3.US.590.13.1
sp. zn. III. ÚS 590/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem, AK se sídlem v Brně, Havlišova 15, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2012 č. j. 31 Af 166/2011-46, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 11. 2. 2013 se Zdeněk Melski (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil náhradově nákladový výrok C v záhlaví uvedeného rozsudku, vydaného v řízení o žalobách proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno.
Stěžovatel požádal, aby ústavní stížnost Ústavní soud projednal mimo pořadí jako věc naléhavou.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 22. 11. 2012 usnesením č. j. 31 Af 166/2011-34 Krajský soud v Brně (dále jen "správní soud") spojil ke společnému řízení žaloby sp. zn. 31 Af 166/2011 až sp. zn. 31 Af 265/2011, s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 31 Af 166/2011.
Dne 10. 12. 2012 výrokem C rozsudku č. j. 31 Af 166/2011-46 správní soud žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce na náhradě nákladů řízení částku 28 080,- Kč. V odůvodnění citovaného výroku správní soud uvedl následující:
[129] Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 věta prvá soudního řádu správního, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ve spojení s ustanovením §60 odst. 7 soudního řádu správního.
[130] Úspěšnému žalobci přísluší právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení advokátem. Náhrada sestává z náhrady nákladů za dva úkony právní služby ve výši 2.100,- Kč za jeden úkon právní služby (převzetí a příprava věci, sepis a podání žaloby) a paušální náhrady nákladů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby, tj. 4.800,- Kč za právní zastoupení v první ze spojených věcí. V ostatních věcech soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 % z uvedených částek, tj. za každou další ze spojených věcí ve výši 240,- Kč, a to s ohledem na ustanovení §60 odst. 7 soudního řádu správního, podle kterého jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Tyto důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje soud v skutečnosti, že všechny věci spojené ke společnému projednání jsou co do pokračování 31 Af 166/2011 rozsahu a obsahu žalobních námitek totožné, s výjimkou změn týkajících se označení žalobami napadených rozhodnutí žalovaného a prvostupňového správce daně, částek předepsaných prvostupňovým rozhodnutím k úhradě žalobci a tvrzených dat vzniku celního dluhu. Tyto skutečnosti považuje soud za zcela marginální obsah žaloby co do složitosti právní argumentace, neboť se jedná o pouhé administrativní korekce původního textu již vypracované žaloby. Celková náhrada nákladů za právní zastoupení žalobce advokátem byla proto soudem vyčíslena na 28.080,- Kč.
[131] Pouze pro úplnost lze v této věci připomenout nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11, podle kterého "jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne "mechanicky": naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. [...] V takovém řízení, jež je zahájeno "formulářovou" žalobou, [...] pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů, je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny."
[132] Pojem "formulářová žaloba" Ústavní soud definuje takto:
"zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby."
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že napadeným náhradově nákladovým výrokem byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 věta prvá a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konstatoval obsah napadeného rozsudku správního soudu ze dne 10. 12. 2012 č. j. 31 Af 166/2011-46 a v části IV ústavní stížnosti, označené jako "Odůvodnění podání ústavní stížnosti", tvrdil, že napadený výrok C "nejen porušuje ústavně garantovaná práva stěžovatele, ale je i věcně nesprávný."
V části V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle polemizoval s odůvodněním náhradově nákladového výroku napadeného rozsudku správního soudu a uzavřel, že způsob, jakým správní soud aplikoval ustanovení §60 s. ř. s. a advokátní tarif, neměl oporu v zákoně, byl projevem svévole, porušil princip rovného postavení účastníků a předvídatelnosti soudního rozhodnutí.
V části VI ústavní stížnosti označené jako "Porušení práva stěžovatele na přístup k soudu a práva na právní pomoc a práva na ochranu majetku" stěžovatel opakoval své tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 a čl. 11 odst. 1 Listiny z hlediska základního práva na přístup k soudu, na právní pomoc a na ochranu majetku. Uvedl, že správní soud "při svém rozhodování věděl, že je stěžovatel bez jakýchkoliv finančních prostředků a nadto má nastoupit výkon trestu odnětí svobody" a že sám oprávněně očekával, že při rozhodování o nákladech řízení "bude rozhodováno podle obvyklé soudní praxe a nikoliv na základě libovůle krajského soudu." Důsledkem napadeného rozhodnutí bude "pozbytí právního zastoupení" a tím i porušení práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť za správním soudem stanovených podmínek pro odměnu advokáta, t. j. za částku 28 080,- Kč, ho žádný advokát v jeho řízeních zastupovat nebude.
V části VII ústavní stížnosti označené jako "Porušení čl. 39 Listiny" stěžovatel tvrdil porušení čl. 39 ve spojení s čl. 40 odst. 5 Listiny tím, že napadeným výrokem rozsudku správního soudu byl za jeden a tentýž skutek opětovně potrestán, t. j. vedle odsuzujícího rozsudku v trestní věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 10/2005.
V části IX ústavní stížnosti stěžovatel požádal o přednostní projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu, a uvedl, že v opačném případě může dojít k neodstranitelným následkům, neboť došlo k zásahu do práv stěžovatele na přístup k soudu a práva na právní pomoc a práva na ochranu majetku.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K ústavním stížnostem proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny či Úmluvy o nákladech civilního řízení (včetně řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů), resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu, zakotvené v článku 36 a násl. Listiny resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné přiměřeně aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení.
Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy; v tomto směru je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu.
Podstatou ústavněprávní argumentace stěžovatele bylo tvrzení, že způsob, jakým správní soud aplikoval ustanovení §60 s. ř. s. a advokátní tarif, neměl oporu v zákoně, byl projevem svévole, porušil princip rovného postavení účastníků a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, v důsledku čehož bylo porušeno i základní právo na ochranu vlastnictví resp. pokojné užívání majetku.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadený rozsudek v části týkající se nákladů řízení (uvedené již výše) dostatečně uvádí důvody, na nichž byl založen, tudíž jej nelze označit za rozhodnutí svévolné, a to zejména za situace, kdy správní soud při rozhodování o nákladech řízení respektoval nálezovou judikaturu Ústavního soudu, na niž v odůvodnění svého rozsudku odkázal (viz výše uvedená citace jeho rozhodnutí).
Napadeným náhradově nákladovým výrokem také nemohlo být jakkoliv zasaženo do základního práva na ochranu vlastnictví resp. pokojné užívání majetku, neboť stěžovatelem očekávaná výše přiznaných nákladů řízení neměla povahu tzv. legitimního očekávání, které může spadat pod pojem "majetek", pokud je jisté, že očekávaná majetková hodnota mu skutečně bude v plné výši přiznána; v tomto směru bude vždy - s ohledem na znění ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. - panovat nejistota.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadený náhradově nákladový výrok C rozsudku správního soudu ze dne 10. 12. 2012 č. j. 31 Af 166/2011-46 nelze označit za rozporný se základním právem na spravedlivý proces resp. základním právem na ochranu vlastnictví či pokojného užívání majetku.
Napadeným výrokem nemohlo dojít ani k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu a práva na právní pomoc, neboť o stěžovatelových věcech bylo správním soudem rozhodnuto, a to v řízení, v němž byl zastoupen advokátem.
Ústavní soud neshledal důvody k projednání ústavní stížnost mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, neboť výsledek řízení postup dle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu to neumožnil.
Pro důvody výše uvedené proto Ústavní soud návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu