ECLI:CZ:US:2014:3.US.654.14.1
sp. zn. III. ÚS 654/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele pplk. Ing. Viliama Štulíře, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou PhD., advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 601, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2013 č. j. 4 Ads 126/2012-47 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 11 A 64/2011-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a č. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Usnesením ze dne 28. 9. 2010 č. j. 125-63/2010-4730 ředitel Vojenského zpravodajství podle §66 odst. 1 písm. f) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastavil řízení o změně doby trvání služebního poměru, zahájeného k žádosti stěžovatele, a to z důvodu zániku předmětu řízení, neboť stěžovateli byla rozhodnutím ministra obrany ze dne 16. 9. 2010 č. j. 2992/2010-1140 odňata hodnost, čímž zanikl i služební poměr vojáka z povolání.
Rozhodnutím ze dne 22. 2. 2011 č. j. 97/2011-1070 ministr obrany odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí ředitele Vojenského zpravodajství potvrdil. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí ministra obrany o odnětí vojenské hodnosti, jež bylo
podkladem pro vydání prvostupňového rozhodnutí, bylo ze zákona předběžně vykonatelné, a tudíž nebyl důvod pokračovat v řízení o změně doby trvání služebního poměru. I za situace, kdy rozhodnutí o odnětí hodnosti bylo posléze dalším rozhodnutím (ze dne 20. 12. 2010 č. j. 3220-11/2010-1140) zrušeno, není dán důvod vést, resp. pokračovat v řízení o změně doby trvání služebního poměru, neboť služební poměr stěžovatele i tak skončil dne 31. 10. 2010, a to uplynutím doby stanovené pro trvání služebního poměru vojáka z povolání.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva obrany ČR Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění připomněl, že dne 9. 3. 2009 byl stěžovatel upozorněn, že jeho služební poměr trvá do stanoveného dne 31. 10. 2010 a Vojenské zpravodajství nemá zájem o jeho další působení; šlo-li o služební poměr na (tuto) dobu určitou, nebylo povinností žalovaného rozhodovat o tom, že služební poměr uplynutím této doby skončí, resp. že se služební poměr neprodlužuje, a povinnost rozhodnout ve věci služebního poměru žalovanému vznikla až na základě žádosti stěžovatele, aby byl prodloužen. V době vydání napadeného rozhodnutí žalovaného však služební poměr stěžovatele již uplynutím doby skončil, a žalovaný opodstatněně uvedl (jako důvod, pro který bylo řízení zastaveno), že předmět řízení odpadl.
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů zamítl. Ke stěžejní otázce, zda obstojí důvod uvedený v rozhodnutí žalovaného pro zastavení řízení [§66 odst. 1 písm. f) správního řádu aplikovaný ve spojení s §18 písm. a) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona č. 221/1999 Sb."], dospěl k závěru, že aplikace uvedeného ustanovení byla na místě, neboť služební poměr stěžovatele skončil 31. 10. 2010 uplynutím doby, tedy v důsledku objektivní skutečnosti nezávislé na vůli služebních orgánů nebo stěžovatele; to, že důvody pro zastavení řízení byly v rozhodnutích služebního orgánu různého stupně odlišné, samo o sobě nezákonnost rozhodnutí nepředstavuje (viz rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 79/2012). K požadavku, aby z důvodů průtahů v řízení, jakož i pro "údajnou účelovost" soud napadené rozhodnutí zrušil, uvedl, že průtahy řízení nejsou vadou řízení, jež by takový postup odůvodňovala, a nepřisvědčil ani úvahám stěžovatele o účelovosti postupu žalovaného, ani jeho tvrzení, že fakticky vydal rozhodnutí ve věci samé a jeho žádost o prodloužení služebního poměru zamítl. Za nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 o. s. ř. pak označil kasační stížnost v části, v níž stěžovatel namítal, že služební orgán postupoval v řízení v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů, a oponoval dříve stanovenému datu skončení služebního poměru, že k neprodloužení služebního poměru neměl žalovaný žádný důvod, jestliže tato tvrzení stěžovatel dříve v žalobě řádně neuplatnil; ze stejného důvodu se nezabýval ani námitkou podjatosti úředních osob. Stěžovateli s podrobným zdůvodněním kasační soud nepřisvědčil ani v jeho úsudku o nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu a zmatečnosti řízení před ním.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle oponuje postupu služebních orgánů, které, ač měly "více než přiměřený časový prostor", rozhodly o jeho žádosti (z 14. 4. 2010) pravomocně až 22. 2. 2011, a to nikoliv meritorně, ale pouze procesně "formalisticky /alibisticky" a oba správní soudy mu pak ani "s ohledem na tyto specifické okolnosti" neposkytly ochranu jeho práv. Uvádí, že v přímé souvislosti s nezákonnými průtahy služebního orgánu pozbyl možnost, aby bylo ve věci změny trvání služebního poměru meritorně rozhodnuto, jakož možnost využít v případě negativního rozhodnutí opravné prostředky a věcně argumentovat. Zásadní důvod, pro který nebylo včas a věcně rozhodnuto přitom spatřuje v "ryze účelovém" rozhodnutí ministra obrany o odnětí hodnosti, jež bylo posléze jako nezákonné zrušeno, přičemž v mezidobí, než se domohl jeho zrušení, uplynula doba trvání jeho služebního poměru. I s vědomím toho, že na prodloužení trvání služebního poměru není právní nárok, má za to, že pro průtahy v řízení byl dotčen i v právu na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 Listiny, které právě svoji žádostí zamýšlel "v plné míře realizovat". Stěžovatel je přesvědčen, že "dlouhodobě" splňoval i zákonné podmínky pro povolání do služebního poměru, včetně nadstandartního služebního hodnocení, a tudíž i s ohledem na praxi služebních orgánů, které za stejných či obdobných podmínek běžně přistupovaly k prodloužení doby trvání služebního poměru, legitimně očekával, že i v jeho případě bude postupováno stejně. Z uvedených důvodů má za to, že "stav řízení, založený na bezpráví ... nemůže být podkladem pro spravedlivé rozhodnutí ve věci", a ač Nejvyšší správní soud konstatoval, že "služební orgány nepostupovaly s největší pravděpodobností dostatečně rychle a důsledně", již tento závěr do svých úvah o dopadu takového postupu do práv stěžovatele nepromítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného zde služebním orgánem a soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory ohledně toho, zda byly dány zákonné důvody pro zastavení řízení ve věci žádosti o prodloužení trvání služebního poměru a posléze (v odvolacím řízení) pro potvrzení tohoto rozhodnutí, byť pro jiný zákonný důvod, které byly v dané věci služebním orgánem a potažmo i oběma správními soudy užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Je totiž zjevné, že ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v oponentuře k procesnímu postupu služebního orgánu na úrovni jím aplikovaného - podústavního - práva uplatněním námitek, které mu adresoval již dříve, a jež aprobovaly oba soudní orgány.
Služebním orgánem aplikované procesní postupy, jež vyústily v rozhodnutí o zastavení řízení, nejsou především výrazem libovůle (není spolehlivého důvodu na ně pohlížet, jak činí stěžovatel, jako na postupy "vykazující nezpochybnitelné rysy účelovosti a úmyslné nezákonnosti"), byly adekvátně odůvodněny, a správní soudy (zejména pak soud kasační) se se stěžovatelovými námitkami podrobně a v úplnosti vypořádaly. To platí i o té části stížnosti, založené na tvrzení neodůvodněných průtahů v napadeném řízení.
Očekává-li stěžovatel nyní od Ústavního soudu, že tyto námitky, resp. závěry přijaté k nim oběma správními soudy, podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, pak nelze než zopakovat, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
K jediné "hmotněprávní" námitce, že vytýkanými průtahy v řízení bylo zasaženo i do jeho práva na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 Listiny, jakož i do jeho legitimního očekávání v pozitivní výsledek řízení, se proto již jen připomíná, že sám stěžovatel si je vědom toho, že prodloužení trvání služebního poměru je věcí diskrece služebního orgánu, limitované podmínkami povolání do služebního poměru (§3 zákona č. 221/1991 Sb.), a nesvědčí mu odpovídající "právní nárok". Přesvědčení, že by mu bylo v jeho žádosti vyhověno, resp. úvahy, že zde nebylo žádných překážek, proč by se tak nemělo stát, je reflexí toliko stěžovatelova subjektivního hodnocení, jež zákonný, natožpak ústavněprávní základ nemá.
Jemu naopak odpovídá ten výsledek řízení, jenž byl fakticky dosažen, a který adekvátně reflektuje okolnost, že stěžovatelův služební poměr skončil uplynutím doby, dnem 31. 10. 2010.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložit nezdařilo.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu