ECLI:CZ:US:2014:3.US.745.14.1
sp. zn. III. ÚS 745/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele BAU-INVEST PROJECT, a. s., IČ 28216407, se sídlem Praha 1 - Josefov, Elišky Krásnohorské 10/2, zastoupeného JUDr. Markem Bánským, advokátem se sídlem Praha 1, Elišky Krásnohorské 10/2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. února 2014 č. j. 5 As 2/2014-35 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013 č. j. 10 A 105/2013-42-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 25. 2. 2014) se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces, na rovné postavení účastníků řízení a na vlastnictví majetku a na osobní svobodu (podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze opatření obecné povahy, a to úpravu územního plánu hlavního města Prahy (ze dne 7. 3. 2011 č. U 0941/2011, jíž došlo ke změně míry využití území v lokalitě vymezené ulicemi Komunardů, Tusarovou, V Háji a Jateční v k. ú. Holešovice).
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud uvedl, že kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu je dle §102 s. ř. s.
oprávněn podat účastník řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení. V řízení před městským soudem však stěžovatel postavení účastníka řízení ani osoby zúčastněné na řízení neměl. Účastníkem řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části dle §101a a násl. s. ř. s. jsou pouze navrhovatel a odpůrce, tj. ten, kdo vydal napadené opatření obecné povahy (§101a odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatel by mohl připadat do úvahy jako potenciální osoba zúčastněná na daném řízení před krajským soudem ve smyslu §34 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §101b odst. 4 s. ř. s., v účinném znění, nicméně Nejvyšší správní soud ze spisu městského soudu ověřil, že městský soud vyrozumění o probíhajícím řízení v souladu s §34 odst. 2 ve spojení s §42 odst. 4 s. ř. s. doručil neurčitému okruhu osob, které by připadaly v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, prostřednictvím jeho vyvěšení na úřední desce soudu. Tato písemnost byla na základě žádosti městského soudu ze dne 4. 6. 2013 vyvěšena v době od 5. 6. 2013 do 8. 7. 2013 rovněž na úřední desce Úřadu městské části Praha 7. V uvedeném vyrozumění byly potenciální osoby zúčastněné na řízení vyzvány, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto vyrozumění oznámily, zda budou v daném řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Zároveň byly poučeny o tom, že toto oznámení lze učinit pouze v této lhůtě (§34 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel však ani přes uvedené vyrozumění v určené lhůtě neoznámil, že bude v řízení před městským soudem uplatňovat práva osoby na tomto řízení zúčastněné. Kasační stížnost je tak nyní podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §102 a §120 s. ř. s.]. Doplnil, že na kasační stížnost stěžovatele se nevztahuje §106 odst. 2 věty druhé s. ř. s., podle něhož "[o]sobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků". První část tohoto ustanovení se vztahuje na stěžovatele, který se do řízení naopak přihlásil, o němž však krajský soud dle §34 odst. 4 s. ř. s. prohlásil, že podmínky pro to, aby byl osobou zúčastněnou na řízení, nesplňuje. Druhá část citovaného ustanovení se vztahuje na stěžovatele, kterého krajský soud jako potenciální osobu zúčastněnou na řízení zcela opominul, tedy o daném řízení ho vůbec nevyrozuměl (odkázal v tom na shodnou komentářovou literaturu). Ani jeden z uvedených případů se tedy nevztahuje na kasační stížnost stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především následující. Stěžovatel je vlastníkem pozemku, na kterém hodlá postavit projekt. Za tím účelem zažádal o změnu územního plánu hlavního města Prahy a na základě této žádosti byla navržena a nakonec i odsouhlasena změna územního plánu. Tuto změnu územního plánu - jako opatření obecné povahy - napadl u krajského soudu p. Milan Kovařík. Městský soud napadeným rozsudkem změnu územního plánu zrušil. Stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení a nevěděl o něm. Podle stěžovatele soudy řádně neodůvodnily, proč stěžovateli nedoručily výzvu jako osobě zúčastněné na řízení, čímž ho ignorovaly v rozporu s fair procesem. To i přesto, že předmětem řízení byla změna územního plánu dotýkající se pouze pozemků v jeho vlastnictví, což bylo městskému soudu známo. Stěžovateli tak byla odepřena spravedlnost, když nemohl vystupovat v řízení jako osoba zúčastněná na řízení. Nejvyšší správní soud se spokojil s vyrozuměním o řízení doručeného neurčitému okruhu osob prostřednictvím vyvěšení na úřední desce soudu a úřadu městské části, což však je v rozporu s jeho judikaturou (rozsudek sp. zn. 7 Afs 6/2010 a 1 As 115/2011) a v rozporu s §42 odst. 4 s. ř. s., který podmiňuje použití tohoto typu doručování tím, že řízení bude neúměrně zdlouhavé a administrativně náročné.
5. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl následující. Nynější případ je obdobný procesní situaci, kterou zdejší soud řešil v rozsudku ze dne 26. 8. 2010 č. j. 1 As 17/2010-294. I v nynější věci, kdy rovněž přicházelo v úvahu velké množství potenciálních osob zúčastněných na řízení, se lze domnívat, že stěžovatel, vzhledem k okolnostem věci, mohl zcela realisticky očekávat podání (nejednoho) návrhu na zrušení předmětného opatření obecné povahy; nechránil však dostatečně svá práva, a nikterak nesledoval úřední desku příslušného soudu ani úřední desku příslušného úřadu městské části, a to ani v jejich elektronické podobě. Nejvyšší správní soud pokládá za nepřípadnou argumentaci stěžovatele rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 6/2010-201. Ve věci vedené pod sp. zn. 7 Afs 6/2010 se jednalo o otázku soudního přezkumu správního rozhodnutí, počet potenciálních osob zúčastněných na řízení byl relativně omezený a zejména tyto osoby byly individuálně určené. V nynější věci je třeba vzít v potaz, že se v řízení před městským soudem jednalo o řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Stěžovatel tak ve věci nebyl zdaleka jedinou osobou dotčenou předmětným opatřením obecné povahy či jeho případným zrušením; vždyť ze samotné definice institutu opatření obecné povahy je zřejmé, že se týká neurčitého okruhu osob (obecně určených adresátů), přičemž v daném případě se bude jednat minimálně o vlastníky nemovitostí v okolí místa, v němž dochází ke změně směrné části územního plánu. Lze tak mít za to, že se bude jednat právě o ony "minimálně desítky, spíše však stovky" adresátů, a tedy i potenciálních osob zúčastněných na řízení. Právě proto, že se jednalo o řízení o zrušení opatření obecné povahy, nebylo možné určit konkrétní okruh možných osob zúčastněných na řízení, a nezbylo než vyrozumění o probíhajícím řízení vyvěsit na úřední desce soudu. Důvodová zpráva k návrhu zákona novelizujícího soudního řádu správního uváděla, že v případě řízení o zrušení opatření obecné povahy bude pravidlem, že počet potenciálních osob zúčastněných na řízení bude značný nebo tyto osoby nebude možné jednotlivě určit, pročež je možné jim doručovat podle §42 odst. 4 s. ř. s. Za případnou Nejvyšší správní soud nepokládá ani argumentaci stěžovatele usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 115/2011-168. V nynější věci totiž nebylo vedeno žádné správní řízení o žádosti stěžovatele, tedy řízení, v jehož rámci by měl právo na vydání individuálního správního aktu (rozhodnutí). Stěžovatel naopak podal pouze podnět ke změně směrné části územního plánu. Byť bylo o změně směrné části územního plánu po určitých úpravách rozhodnuto (správní orgán neprovedl předmětnou změnu zcela dle původního podnětu, nýbrž změna byla od prvotního podnětu stěžovatele částečně odlišná), dotýká se taková změna směrné části územního plánu neurčitého okruhu osob a nezakládá stěžovateli žádné konkrétní právo, a to ani právo umístit na daném území plánovanou stavbu. Nejvyšší správní soud proto nevidí důvod, proč by v daném případě stěžovatel měl být z okruhu potenciálně dotčených osob (osob zúčastněných na řízení) městským soudem vydělován a proč by s ním mělo být nakládáno jinak než např. s vlastníky dalších nemovitostí přímo dotčených změnou směrné části územního plánu; takové odchýlení se od procesní rovnosti zdejší soud nepovažuje v daném případě za racionální a spravedlivé. Navíc městský soud nad rámec svých povinností zajistil vyvěšení i na úřední desce Úřadu městské části Praha 7. Proto bylo na stěžovateli postupovat podle zásady vigilatnibus iura scripta sunt, neboť mohl velmi pravděpodobně očekávat návrh (či dokonce více návrhů) na zrušení předmětného opatření obecné povahy, k jehož provedení podal podnět.
6. Městský soud uvedl ve vyjádření k ústavní stížnosti následující. V daném případě je předmětem řízení přezkum opatření obecné povahy, jímž ze samé své podstaty dochází k dotčení v právech a povinnostech u neurčitého okruhu osob. V takovém případě je zcela zřejmé, že osoby zúčastněné na řízení ve smyslu §34 s. ř. s. nelze jednotlivě určit. Doručit vyrozumění o probíhajícím řízení jednotlivě všem v úvahu připadajícím osobám zúčastněným na řízení je tedy nemožné proto, že je nelze jednotlivě určit. Fakt, že soud nepostupoval při vyrozumívání v úvahu připadajících zúčastněných osob jen zcela formálně, dokládá i fakt, že vyrozumění bylo na základě žádosti soudu zveřejněno také na úřední desce Úřadu městské části Praha 7. Poukaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 115/2011-168 je nepřípadný, neboť postup stavebního úřadu v územním řízení nelze srovnávat s postupem pořizovatele územního plánu. Územní rozhodnutí je vydáváno ve správním řízení a na návrh konkrétní osoby, podáním jejího návrhu je zahájeno správní řízení a navrhovatel má za splnění zákonem daných podmínek právní nárok na to, aby bylo jeho žádosti vyhověno. V případě územního plánování tomu však tak není. Stěžovatel tu nevystupuje v pozici navrhovatele, ale pouze v pozici osoby dávající podnět, vyhovující výsledek procesu nelze nárokovat a ani z textu přezkoumávaného opatření obecné povahy nevyplývá, že by určitá osoba během procesu jeho schvalování vystupovala v pozici navrhovatele. Tento závěr nejlépe dokumentuje fakt, že v textu přezkoumávaného opatření obecné povahy není stěžovatel nijak identifikován ani jinak zmiňován.
7. Stěžovateli byla zaslána uvedená vyjádření k replice. Stěžovatel sice poté zaslal Ústavnímu soudu přípis, ale v něm obsahově nereagoval na vyjádření soudů a tento přípis ostatně i nazval jako jen "doplnění ústavní stížnosti", v němž v podstatě opakuje již uvedené v ústavní stížnosti (včetně odkazu na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/05).
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby stěžovatelem v řízení před Nejvyšším správním soudem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K tomu je oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení před orgány veřejné moci, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Samotná ústavní stížnost je pak především opakováním v argumentaci stěžovatele, s níž už se soudy dostatečně vypořádaly, ať již v napadeném rozhodnutí (Nejvyššího správního soudu) či pak ve vyjádřeních k ústavní stížnosti, které ostatně stěžovatel ani konkrétně argumentačně nerozporoval. Proto je namístě - pro stručnost - odkázat na jejich pečlivou a přesvědčivou argumentaci, která mj. vysvětlila nesrovnatelnost stěžovatelem poukazované judikatury Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud poukazuje i na novelu zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013. V důsledku této novely zní nyní ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu následovně: "(3) Usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.". Tudíž, tato úprava umožňuje Ústavnímu soudu odmítnout ústavní stížnost jen s takovým odůvodněním, ve kterém by byl pouze uveden zákonný důvod odmítnutí [v nynějším případě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Vychází se z předpokladu, že v takovém případě se Ústavní soud ztotožnil (z ústavněprávních hledisek) s názory soudu nižších stupňů, které přitom byly adekvátně a přesvědčivě odůvodněny. Tak tomu je i v nynější věci.
10. V konkrétnostech Ústavní soud k odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 60/05 podotýká, že ten na případ stěžovatele nedopadá. To již proto, že v tehdejší věci (v meritu šlo o přezkum rozhodnutí vydaného ve správním řízení) stěžovatelka nebyla krajským soudem, jak mu to §34 odst. 2 s. ř. s. ukládá, o probíhajícím řízení informována a nebyla tak ani vyzvána ke sdělení, zda bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. V nynější věci však požadavky plynoucí z §34 odst. 2 s. ř. s. dodrženy byly, jak plyne z výše uvedeného.
11. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu