ECLI:CZ:US:2014:3.US.808.14.1
sp. zn. III. ÚS 808/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem Bezručova 7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013 č. j. 21 Cdo 3160/2013-109, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2013 č. j. 49 Co 60/2013-68 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. ledna 2013 č. j. 12 C 23/2012-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 27. 2. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2014, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu garantované čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 10. 8. 2012 č. j. 12 C 23/2012-51 bylo v řízení o stěžovatelově žalobě na ochranu před diskriminací v pracovněprávních vztazích, podané proti Automotive Lighting s. r. o., rozhodnuto, že stěžovateli se nepřiznává osvobození od soudních poplatků (výrok I) a že se zamítá jeho návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II). Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 9. 2012 č. j. 49 Co 252/2012-60 bylo toto usnesení soudu prvního stupně změněno ve výroku I tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznává, ve výroku II pak bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
3. Následně okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 11. 1. 2013 č. j. 12 C 23/2012-63 (pozn.: stěžovatel je zřejmě v důsledku písařské chyby označil jako "č. j. 12 C 23/2012-51") zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů. V záhlaví uvedeným usnesením krajského soudu bylo toto rozhodnutí okresního soudu potvrzeno jako věcně správné. Proti tomu brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že dovolání trpí vadami, zejména neobsahuje vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř., a tyto vady nebyly odstraněny ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. K podáním ze dne 10. 5. 2012 a 5. 9. 2013 dle dovolacího soudu nebylo možné přihlédnout, neboť v prvním případě nebyla splněna podmínka povinného zastoupení (§241 a §241a odst. 5 o. s. ř.), ve druhém pak bylo dovolání doplněno až po uplynutí lhůty ve smyslu §241b odst. 3 části druhé věty za středníkem o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry okresního a krajského soudu, podle nichž není z hlediska ochrany zájmů stěžovatele nutné, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů, neboť se dostatečně v právní problematice orientuje.
5. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že dovolání bylo podáno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, přičemž tato současná právní úprava změnila povahu daného institutu za nárokový mimořádný opravný prostředek, což nemůže zůstat stranou při hodnocení úkonů, k nimž je soud prvního stupně před předložením věci soudu dovolacímu povinován. V této souvislosti tvrdí, že k podání dovolání přistoupil on sám v zákonné lhůtě k podání dovolání, že z nynější úpravy řízení před dovolacím soudem není vyloučena možnost aplikace §43 odst. 2 o. s. ř. a že z daného úkonu byla dostatečně patrná přípustnost dovolání i uplatněný dovolací důvod. Za podstatné stěžovatel považuje, že dovolání bylo "obsahově" podáno a při použití výkladového pravidla obsaženého v citovaném rozhodnutí z něj bylo zřejmé, čeho se domáhá. Pokud dovolací soud opíral své rozhodnutí o pouhý fakt nesplnění povinného advokátního zastoupení, resp. kvalifikovaného doplnění dovolání ve stanovené lhůtě, takový výklad je formalistický a nerespektuje účel a smysl zákonné úpravy jako nárokového mimořádného opravného prostředku v situaci, kdy k řádnému a náležitému doplnění podání posléze došlo. Vzhledem k tomu je stěžovatel názoru, že Nejvyšší soud rezignoval nejen na možnost sjednotit judikaturu soudů nižších stupňů v citlivé agendě, ale také zcela formalisticky, s pouhým odkazem na datum doplnění dovolání, jež ve skutečnosti jen reprodukovalo nosné argumenty dovolatele, přistoupil k odmítnutí dovolání.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Napadá-li stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení okresního a krajského soudu, nutno považovat ústavní stížnost za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V souzené věci dovolání (§236 a násl. o. s. ř.) představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (nejsou-li splněny podmínky pro "přijetí" ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek ochrany svých práv uplatnil, nikoliv však procesně regulérním způsobem, takže dovolací soud jej nemohl projednat. V důsledku toho nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež měl k dispozici.
9. Brojí-li stěžovatel proti rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádné takové neměl v daném případě k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud proto posoudil - v dané části - obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., přičemž postup dovolacího soudu považuje za "formalistický". Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (bez právního zastoupení) podal dovolání a spolu s ním i žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. V této žádosti sám citoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu, která stanovují, že musí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem a že také dovolání jako takové musí být advokátem sepsáno. Usnesením okresního soudu ze dne 12. 6. 2013 č. j. 12 C 23/2012 bylo této žádosti vyhověno a stěžovateli byla ustanovena pro řízení o dovolání advokátka JUDr. Kateřina Skálová. Její povinností bylo v lhůtě dvou měsíců od právní moci uvedeného usnesení předložit soudu bezvadné dovolání (viz §241b odst. 3 o. s. ř.), přičemž závěr dovolacího soudu, že se tak nestalo, stěžovatel nezpochybňuje. Z výše uvedeného je pak zřejmé, že k pochybení, jde-li o dodržení "stanoveného postupu" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, došlo na straně stěžovatele, a nikoliv na straně Nejvyššího soudu, jež neměl - s ohledem na jasnou a striktní právní úpravu - jinou možnost než dovolání odmítnout, a proto lze sotva jeho postup hodnotit jako "formalistický".
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu