ECLI:CZ:US:2014:3.US.811.14.1
sp. zn. III. ÚS 811/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2010 sp. zn. 67 To 94/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, která byla podána jako poštovní zásilka dne 3. 3. 2014, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva zakotvená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze napadeným usnesením zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozsudku ze dne 5. 2. 2010 sp. zn. 41 T 99/2009, jímž jej Obvodní soud pro Prahu 6 uznal vinným trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zákona a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 12. 1. 2011 stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Přípisem ředitele odboru dohledu a stížností Ministerstva spravedlnosti ze dne 25. 2. 2014 byl stěžovatel vyrozuměn, že ministr spravedlnosti neshledal důvody k podání stížnosti pro porušení zákona, a jeho (opakovaný) podnět proto odložil.
Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2013, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Takovým rozhodnutím zde bylo shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu (event. soudu dovolacího).
Z popsaného stěžovatelova procesního postupu, jakož i ze stěžovatelovy předchozí ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 2013 [kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 3127/13 ze dne 18. 12. 2013 odmítl pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu], je patrné, že s obsahem rozhodnutí, napadeného nyní projednávanou ústavní stížností, byl již tehdy (v době podání předchozího podnětu, resp. ústavní stížnosti) obeznámen (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2962/07 ze dne 17. 7. 2008 a sp. zn. III. ÚS 1506/08 ze dne 19. 2. 2009); jestliže ústavní stížnost byla podána až dne 3. 3. 2014, stalo se tak zjevně po uplynutí lhůty podle citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a tudíž opožděně.
Stěžovatel se mýlí, jestliže počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti odvozuje ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud ve své obecně přístupné judikatuře dává konstantně najevo, že za poslední prostředek, poskytovaný zákonem k ochraně práva, podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat nelze, neboť ani sama stížnost pro porušení zákona není opravným prostředkem, který by byl oprávněn podat stěžovatel (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 9/94 ze dne 12. 5. 1994, U 11/2 SbNU 219, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1149/11 ze dne 18. 5. 2011). Za procesní prostředek k ochraně práva je tudíž možné mít jen ten procesní (opravný) instrument, jenž je v dispozici účastníka řízení, a není závislý na rozhodnutí (uvážení) jiného subjektu (příslušného státního orgánu).
V důsledku toho nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj