ECLI:CZ:US:2014:3.US.849.14.1
sp. zn. III. ÚS 849/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vlastimila Forejta, zastoupeného JUDr. Michalem Kellnerem, advokátem se sídlem Praha 4, Ohradní 1159/65, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2011 č. j. 7 C 147/2010-66 a Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012 č. j. 29 Co 86/2012-140 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 č. j. 33 Cdo 3909/2012-160, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají .
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho občanskoprávní věci, a to pro porušení jeho práv zaručených články 95 a 96 Ústavy České republiky a články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2012 č. j. 29 Co 86/2012-140 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2011 č. j. 7 C 147/2010-66, kterým bylo stěžovateli (žalovanému) uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 2 472 868 Kč s úrokem z prodlení z titulu mezi nimi uzavřené smlouvy o půjčce, jejíž existence byla dovozena ze stěžovatelova uznání dluhu ze dne 21. 11. 2007. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého se nejednalo o disimulovaný právní úkon, jehož cílem bylo zastřít vklad žalobce do společného podnikatelského záměru účastníků.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2013 č. j. 33 Cdo 3909/2012-160 odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné, neboť interpretace uznání dluhu odvolacím soudem byla v souladu se zásadami ovládajícími výklad právních úkonů; ostatní předložené námitky pak představovaly nezpůsobilé dovolací důvody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že na základě dohody s žalobcem usilovali o ovládnutí společnosti Meta Kladno, a. s., prostřednictvím koupě jejích akcí společností KB System CZ, a. s., do které vložili své vklady, přičemž poté měl žalobce nastoupit do funkce generálního ředitele ovládnuté společnosti. Obvodní soud přednostně provedl důkazy navržené žalobcem a naopak odmítl provést důkazy jím navržené (které specifikuje), jimiž mělo být prokázáno, že žalobce mu neposkytl půjčku, ale na základě smluv o budoucí smlouvě o převodu akcií uhradil zálohu na koupi akcií zmíněné společnosti Meta Kladno, a. s. Stěžovatel zde vyjadřuje přesvědčení, že nepostačuje prosté konstatování soudu, že skutečnosti obsažené v navrženém prameni důkazů nesouvisí s řízením nebo že z nich nic významného nevyplývá, případně že skutkový stav již byl zjištěn v nezbytném rozsahu. Podle jeho názoru žalobce neprokázal předání žalované částky v situaci, kdy půjčka má reálnou povahu, následkem čehož nemohl uznat dluh, který byl určitý.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
V dané věci jde o to, zda řízení před obecnými soudy svými procesními postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem nevybočilo z mezí tzv. spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře též mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a následující), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává, že oba soudy založily své skutkové závěry na náležitě identifikovaných důkazech, a není spolehlivého poznatku, že při jejich provádění a hodnocení nepostupovaly v rámci příslušných procesních zásad, při zvažování všech rozhodných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jestliže z jednotlivých dílčích zjištění učinily logické a srozumitelné závěry, které z pohledu těchto zásad obstojí, není pro ingerenci Ústavního soudu postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.
Ke stěžovatelově skutkové oponentuře stojí již jen za zaznamenání, že z výpovědi svědka JUDr. Františka Michla vyplývá pouze to, že žalobce a stěžovatel vystupovali při jednání o odkupu akcií společně, nicméně svědkovi nebylo nic známo o tom, že by oba měli být akcionáři (srov. č. l. 54 verte spisu), a Ing. Petr Novák na žádost stěžovatele posuzoval nabízenou cenu akcií a s žalobcem nikdy nejednal (srov. č. l. 55 spisu), pročež v tomto kontextu, jakož i ostatních provedených důkazů stojí výpověď svědka Ing. Zdeňka Vondráška (dle které žalobce a stěžovatel "měli spíš společný záměr" a chtěli vstoupit jako akcionáři do společnosti Meta Kladno, a. s.), jakož i korespondence žalobce s leasingovou společností, osamoceně.
Obvodní soud zamítl stěžovatelovy důkazní návrhy z důvodů, které odpovídají těm, jež jsou opakovaně připomínány v judikatuře Ústavního soudu (není zde relevantní souvislost s předmětem řízení, navržený důkaz nedisponuje potřebnou vypovídací potencí či je důkazem nadbytečným - srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004, N 87/33 SbNU 339), a proto nelze uvažovat o tzv. opomenutých důkazech. Z příkazu k úhradě ze dne 20. 11. 2007 nelze dovodit, za jakým účelem byl učiněn, a nemá tudíž žádnou vypovídací hodnotu vzhledem k úmyslu plátce; korespondence mezi žalobcem a JUDr. Františkem Michlem nemohla sloužit k důkazu s ohledem na koncentraci řízení, o čemž byli účastníci poučeni (srov. č. l. 28 a 54 verte spisu), a co do navrženého důkazu výpisem z bankovního účtu společnosti Emma Trading, s. r. o., stěžovatel neobjasňuje, co jím mělo být prokázáno.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který stěžovatel spojil s ústavní stížností, sdílí logicky její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu