ECLI:CZ:US:2014:3.US.870.13.1
sp. zn. III. ÚS 870/13
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 24. dubna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Wrigley Confections ČR, kom. spol., se sídlem Poříčí nad Sázavou, Pražská 320, zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem, advokátem, AK se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č. j. 21 Co 527/2012-194 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 11. 2011 č. j. 111 EC 90/2011-114, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 11. 3. 2013 se Wrigley Confections ČR, kom. spol., se sídlem v Poříčí nad Sázavou (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o zaplacení částek 1 170,40 Kč, 1 170,40 Kč, 8 514,90 Kč, 10 737,90 Kč, 6 211,80 Kč, 1 417,50 Kč, 8 977,50 Kč, 2 495,50 Kč, 10 737,90 Kč, 6 624,90 Kč, 7 100 Kč, 1 090,20 Kč a 3 549 Kč s příslušenstvím, za zprostředkování zveřejnění inzerce v tisku.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 8. 11. 2011 rozsudkem č. j. 111 EC 90/2011-114 Okresní soud v Benešově (dále jen "nalézací soud") žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni společnosti Kariéra spol. s r. o. ve stanovené lhůtě částku 69 797,90 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 4. 12. 2012 rozsudkem č. j. 21 Co 527/2012-194 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání žalované proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 8. 11. 2011 č. j. 111 EC 90/2011-114, směřující proti části věcného výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 322,10 Kč, odmítl, a ve zbývající části věcného výroku I a v závislém nákladovém výroku II, potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Podle odůvodnění tohoto rozsudku "Odvolací soud ... odvolání žalované směřující proti části výroku I., kterou jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 48 322,10 Kč (tedy částky ...) s příslušenstvím, podle §202 odst. 2 o. s. ř. jako nepřípustné, odmítl. Žalobkyně totiž uplatnila 13 nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, proto je nutno zkoumat přípustnost odvolání ve smyslu ust. §202 odst. odst. 2 o. s. ř. u každého takového nároku samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Nárokem se samostatným skutkovým základem rozumí soudní praxe nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení, jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou. V přezkoumávaném případě se žalobkyně nedomáhá 13ti dílčích plnění na základě jediné (rámcové) smlouvy, ale 13ti samostatných nároků ze 13ti uzavřených smluv. Jediné, co je spojuje, je skutečnost, že se jedná (z hlediska předmětu plnění) o zajištění inzerce v tisku, jinak se jedná o smlouvy, co do jejich obsahu odlišné. Jde tedy o nároky se samostatným skutkovým základem, které by mohly být uplatněny samostatnými žalobami. Řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek z 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1627/2008 či usnesení z 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo5305/2009, z 15. 12. 2010 sp. zn. 33 Cdo 5237/2009, z 20. 10. 2010 č. j. 32 Cdo 3251/2010-114), která uvedenou problematiku řeší, se sice týká přípustnosti dovolání, nicméně pokud ust. §202 odst. 2 o. s. ř. stanoví jako kritérium přípustnosti odvolání, stejně jako ust. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. kritérium přípustnosti dovolání, výši peněžitého plnění, není žádného důvodu posuzovat přípustnost odvolání odlišně. Ani zde nemůže být rozdílu mezi tím, že žalobce uplatní několik nároků na zaplacení peněžité částky samostatnými žalobami, a situací, kdy několik takových nároků uplatní jedinou žalobou. Výsledek posouzení přípustnosti odvolání musí být v obou případech stejný. Jinak řečeno, kumulace nároků v žalobě nemůže sloužit k obcházení pravidel pro posouzení přípustnosti odvolání."
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo vlastnit majetek, jakož i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s právním posouzením věci nalézacím soudem a odvolacím soudem, dle jejího přesvědčení nesprávným, uvedla vlastní právní názory a (v odstavcích VI.a a VI.b) poukázala na znění čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na základní právo na spravedlivý proces.
Závěrem stěžovatelka vyjádřila názor, že odvolací soud svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručených práv, když s poukazem na absenci rámcové smlouvy rozštěpil nároky žalobkyně a znemožnil tak stěžovatelce domoci se přezkumu rozhodnutí nalézacího soudu v odvolacím řízení, a dále když žalobkyni vyhověl; v tomto rozsahu stěžovatelka považovala za nesprávný i napadený rozsudek nalézacího soudu.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces dle části páté Listiny nesprávným právním posouzením její věci nalézacím soudem, zamezením přístupu k odvolacímu soudu neústavním "rozštěpením" žalovaného nároku, a porušením základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; v projednávaném případě však takový zásah neshledal. V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
K tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud porušil její základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k tomuto soudu tzv. neústavním "rozštěpením" žalovaného nároku, Ústavní soud především konstatuje na výše již citované a ústavně souladné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 12. 2012 č. j. 21 Co 527/2012-194, s nímž se plně ztotožňuje. K porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k odvolacímu soudu tudíž nedošlo.
V této souvislosti lze doplnit, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové civilní soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí [srov. usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387)].
Tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny stěžovatelka nepodložila jakoukoliv ústavněprávní argumentací, a tudíž bylo posouzeno jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu