ECLI:CZ:US:2014:3.US.871.14.1
sp. zn. III. ÚS 871/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Čermákové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem, TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. prosince 2013 č. j. 49 C 17/2013-58 ve znění opravného usnesení ze dne 24. ledna 2014 č. j. 49 C 17/2013-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 7. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. prosince 2013 č. j. 49 C 17/2013-58 ve znění opravného usnesení ze dne 24. ledna 2014 č. j.
49 C 17/2013-7 byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.
2. Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující proti Hypoteční bance, a. s., na zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, proč danou věc nelze považovat za bagatelní. Dále pak namítá porušení svého práva na zákonného soudce z toho důvodu, že pro vyřízení její věci byl obvodním soudem zřízen speciální senát (49 C), do kterého byl přidělen soudce JUDr. Michal Holub, u kterého byl v té době znám jeho odmítavý postoj k nároku, který uplatňovala. Uvedený senát si navíc v rozporu s rozvrhem práce "stáhl" případy, které napadly k soudu v době před jeho zřízením. Stěžovatelka namítá rovněž zkrácení na svých procesních právech, k němuž došlo tak, že jí bylo vyjádření žalované banky doručeno až po vydání napadeného rozsudku, a tudíž nemohla reagovat na argumenty protistrany, vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům a navrhnout důkazy k vyvrácení tvrzení protistrany. Navíc soud rozhodl bez nařízení jednání podle §115a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aniž by s tímto postupem vyslovila souhlas. Z tohoto důvodu podala vedle ústavní stížnosti i žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř.
5. Obvodnímu soudu následně vytýká, že jeho rozsudek zcela pomíjí judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu i příslušnou právní úpravu, že v něm nesprávně akcentoval zásadu autonomie vůle smluvních stran, když nedostatečně zhodnotil zásadu ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, dále nesprávně posoudil otázku určitosti a srozumitelnosti předmětného ujednání [§37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o. z.")], nevyložil pochybnosti vzniklé při výkladu smluvních ujednání ve prospěch spotřebitele (§55 odst. 3 o. z.), nesprávně posoudil zhoršení postavení spotřebitele podle uzavřené smlouvy oproti postavení spotřebitele podle zákona (§55 odst. 1 o. z.), odepřel jí přezkum, zda smlouva o úvěru obsahuje podmínky, jejichž důsledkem je značná nerovnováha v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele (§56 odst. 1 ve spojení s §55 odst. 2 o. z.), nezabýval se porušeními zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů bankou, která mají za následek absolutní neplatnost předmětného ujednání (§4, 5 a 12), a nesprávně posoudil soulad smluvních ujednání o poplatku s dobrými mravy (§3 odst. 1, §39 o. z.). Stěžovatelka má rovněž za to, že napadený rozsudek koliduje s rozhodnutími soudů členských zemí EU, konkrétně pak s rozsudkem německého Spolkového soudního dvora (BGH) ze dne 7. 6. 2011 XI ZR 388/10 a slovenského Krajského soudu v Prešově ze dne 21. 11. 2012 sp. zn. 18 Co 109/2011.
6. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, přičemž namítá, že se obvodní soud nevyjádřil k jí tvrzené neúčelnosti nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř., a jde-li o eventuální aplikaci §150 o. s. ř., že se vyjádřil nedostatečně, resp. "nepřezkoumatelně". V této souvislosti zpochybňuje, že by žalovaná potřebovala využít služeb advokáta, a dále poukazuje na to, že jeho činnost spočívala pouze v podávání "formulářového" vyjádření.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí obvodní soud svým postupem, spočívajícím v tom, že jí (včas) nezaslal vyjádření žalované k jejímu návrhu a že nenařídil jednání, odňal možnost jednat před tímto soudem. Dále pak tvrdí, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně, nadto měla být věc (zřejmě) přidělena podjatému soudci.
11. Tyto námitky se však v situaci, kdy se jedná o jednoinstanční řízení (bagatelnost věci), překrývají s tzv. zmatečnostními důvody ve smyslu zejména §229 odst. 3 a §229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) o. s. ř. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že žalobu pro zmatečnost, opírající se o prvně uvedené ustanovení, podala, z ničeho však neplyne, že by již tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpala", tedy dosáhla rozhodnutí o něm (srov. i §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní stížnost je k standardním procesním institutům ochrany práv prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že rovněž obecné soudy jsou povolány k ochraně práv člověka a právnických osob (čl. 4 Ústavy), a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu jimi vedeného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).
13. Obecně proto platí, že navrhují-li stěžovatelé v ústavních stížnostech odstranění vad rozhodnutí obecných soudů, mělo by to být jen v případech, kdy se jim nepodařilo docílit zjednáním nápravy cestou obecného soudnictví. Jestliže však stěžovatelé své věci, chápáno materiálně, tj. v komplexu celého právního řádu, před obecnými soudy řádně neukončili, vystupuje zde překážka provedení věcného ústavněprávního přezkumu (srov. k tomu například judikaturu Ústavního soudu zreprodukovanou v usnesení ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3368/13, popř. usnesení ze dne 20. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3893/13 - vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tato překážka svou povahou (ve vztahu k subsidiaritě ústavní stížnosti) dopadá jak na situaci, kdy stěžovatelé právním řádem nabídnutou možnost vydat se ještě cestou obecného soudnictví nevyužili, tak na situaci, kdy stěžovatelé souběžně s ústavní stížností podali procesní prostředky k ochraně svých práv v rámci obecného soudnictví.
14. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Nadto je třeba dodat, že jde-li o námitky, jež směřují proti výsledku věcného posouzení (viz sub 5 a 6), tyto jsou co do základu shodné s těmi, se kterými se Ústavní soud vypořádal v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jimi by se mohl Ústavní soud, s ohledem na jím standardně uplatňovanou zásadu minimalizace zásahu, zabývat až po vyřešení otázky existence tvrzených (zásadních) procesních vad (viz sub 10) v řízení v rámci soustavy obecných soudů, jehož výsledek ovšem Ústavní soud nemůže předjímat.
15. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu