ECLI:CZ:US:2014:3.US.922.14.1
sp. zn. III. ÚS 922/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky D. F., zastoupené Mgr. Ing. Ivanou Spoustovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Křemencova 1/185, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2013 č. j. 32 Co 521/2013-720, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2014, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím byla porušena její základní práva, zejména pak právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušen měl být i čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a její přílohy, usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. 9. 2013 č. j. 30 P 306/2012-680 bylo ve věci návrhu stěžovatelky jako matky nezletilého V. F. na úpravu poměrů k nezletilému a na nahrazení souhlasu otce s udělením k dlouhodobému pobytu v Austrálii a návrhu otce V. F. na úpravu poměrů k nezletilému a na úpravu styku rozhodnuto tak, že se řízení zastavují (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo k odvolání stěžovatelky i otce změněno výše uvedené usnesení Okresního soudu Praha-východ tak, že řízení o předmětných návrzích nezastavují a o nákladech řízení se nerozhoduje. Krajský soud v Praze se totiž neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že české soudy nemají pravomoc danou věc projednat a rozhodnout.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
Jak patrno z výše uvedeného, napadeným usnesením bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, z čehož plyne, že daná právní věc se nyní (opět) nachází ve stadiu řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatelka může bránit svá práva v tomto řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o (řádných a mimořádných) opravných prostředcích, které jí zákon (občanský soudní řád) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ji jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2014
Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu