ECLI:CZ:US:2014:3.US.964.14.1
sp. zn. III. ÚS 964/14
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 18. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, AK se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2013 č. j. 30 Cdo 2600/2013-52 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013 č. j. 54 Co 53/2013-35, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným dne 13. 3. 2014 se Ing. Ladislav Militký (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") ze dne 17. 12. 2013 č. j. 30 Cdo 2600/2013-52 vyplývají následující skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "nalézací soud") rozsudkem sp. zn. 22 C 317/2011 zamítl žalobu o částku 140 000,- Kč s příslušenstvím, které se žalobce domáhal z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 283/2005. V posledně uvedeném řízení se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup notáře a za nepřiměřenou délku řízení u Krajského soudu v Brně. Nalézací soud dospěl k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem případu byla délka řízení přiměřená, a nedošlo tedy k nesprávnému úřednímu postupu.
Dne 20. 3. 2013 rozsudkem č. j. 54 Co 53/2013-35 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu sp. zn. 22 C 317/2011 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Závěr nalézacího soudu o přiměřenosti délky řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu shledal správným.
Dne 17. 12. 2013 usnesením č. j. 30 Cdo 2600/2013-52 dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 54 Co 53/2013-35 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Konstatoval, že nalézací soud i odvolací soud posoudily kritérium významu řízení pro žalobce zcela v souladu s bodem IV ad d/ stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011 Cpjn 206/2010 (R 58/2011).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že neústavnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu spatřuje v odmítnutí dovolání pro absenci otázky zásadního právního významu i přesto, že rozhodnutí nalézacího soudu a soudu odvolacího byla evidentně v rozporu s hmotným právem, judikaturou dovolacího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel dále tvrdil, že dovolací soud rozhodl zcela opačně, než v obdobné věci totožných účastníků a obdobného předmětu řízení vedeného u něj pod sp. zn. 30 Cdo 3971/2013, a zcela pominul argumenty uvedené v dovolání. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403) a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii (stížnost č. 64890/01, odst. 96), které dle jeho názoru dovolací soud nevzal v úvahu.
Závěrem stěžovatel shrnul, že bylo porušeno základní právo na spravedlivý soudní proces dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručující každému právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nesprávným právním posouzením jeho věci a vadným posouzením podmínek přípustnosti jeho dovolání.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy konkrétně nic neuvádějí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem nalézacího a odvolacího soudu, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť vzhledem ke konkrétním okolnostem případu byla délka řízení přiměřená; dále nesouhlasil se způsobem, jakým odvolací soud posoudil přípustnost podaného dovolání.
Ústavní soud ovšem zásadně není povolán závěry nalézacího a odvolacího soudu přezkoumávat a jako soud další instance posuzovat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i z nich vyvozené právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149), dostupný též, stejně jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v posuzované věci postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jeho práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
K polemice stěžovatele se závěrem dovolacího soudu o právní nevýznamnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu, kterým určí, zda ve věci šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu či nikoliv. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou názorovou nejednotnost v právním posouzení podmínek přípustnosti dovolání dovolacím soudem, Ústavní soud podotýká, že takové rozdíly jsou důsledkem skutečnosti, že každá soudem projednávaná věc má své vlastní specifické okolnosti, k nimž je soud povinen přihlížet.
Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu, stojícímu vně soustavy soudů obecných, nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, neshledav ústavněprávní deficity vážící se k rozhodování obecných soudů v posuzované věci, podanou ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu