ECLI:CZ:US:2014:3.US.976.14.1
sp. zn. III. ÚS 976/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Růženy Beranové a 2. Marie Hnůtové, obou zastoupených Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Litoměřice, Nerudova 22, proti rozsudkům Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 5. 2010 č. j. 14 C 104/2001-221 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2012 č. j. 10 Co 583/2010-249 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 1744/2013-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelky navrhly, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci, a to pro porušení "práv na spravedlivý proces", garantovaných články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na ochranu vlastnictví, zaručeného článkem 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 10. 2012 č. j. 10 Co 583/2010-249 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 5. 2010 č. j. 14 C 104/2001-221, jímž byla ve věci duplicitního vlastnictví zamítnuta žaloba stěžovatelek, kterou se domáhaly určení, že každá z nich je jednou ideální polovinou vlastnicí ve výroku specifikovaného pozemku (výrok I.), a jímž bylo dále určeno, že naopak žalovaná v podílu ideálních 3/4 a žalovaný v podílu ideální 1/4 vlastníky této parcely jsou (výrok II.). Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že právním předchůdcům stěžovatelek sice svědčí přídělová listina, avšak stěžovatelky neprokázaly, že se jejich předchůdci držby dotčeného pozemku skutečně ujali, a v důsledku toho ani to, že jej nabyli (alespoň) vydržením. Naopak právní předchůdce žalovaných pozemek nabyl na základě kupní smlouvy v roce 1928 (později i jeho manželka), a vzhledem k tomu, že byl rolníkem českého původu a obětí perzekuce v době druhé světové války, nevztahoval se na něho dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb., a nebylo ani prokázáno, že by pozemek byl směněn za jiný či odevzdán dle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2013 č. j. 22 Cdo 1744/2013-300 dovolání stěžovatelek odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že polemika stěžovatelek se závěrem odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene představuje nepřípustný dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., přičemž samozřejmě platí, že nebyla-li prokázána držba pozemku, není logicky myslitelné uvažovat o jeho vydržení. V rovině právního posouzení soud zaznamenal, že k nabytí vlastnictví přídělu bylo vskutku zapotřebí chopit se jeho držby, a že judikatuře dovolacího soudu též odpovídá závěr, že přídělová listina nemohla vyvolat právní účinky, jestliže sporný pozemek nebyl ve vlastnictví státu, nýbrž právních předchůdců žalovaných.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkají, že "nepochopily právní akt odevzdání a převzetí pozemku"; podstatné podle nich je, že právní předchůdkyně žalovaných odevzdala sporný pozemek Národnímu pozemkovému fondu na základě dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., a za něj dostala přiděleny pozemky jiné. Stěžovatelky tvrdí, že k nabytí vlastnického práva na základě přídělu nejenže nebylo třeba zápisu do pozemkových knih, nýbrž ani "hmotného odevzdání nemovitosti"; ostatně jejich právní předchůdci předmětný pozemek převzali a zemědělsky jej užívali, a pozemek nabyli též vydržením, jestliže jej převzali v roce 1946 a užívali nepřetržitě nejméně deset let (před vstupem do JZD), což pokládají za svědecky doložené. K zápisu duplicitního vlastnictví došlo na základě darovací smlouvy, která je však absolutně neplatná, neboť darovaný pozemek byl předmětem jim svědčícího přídělu.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelky se v ústavní stížnosti předně dovolávají - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo - v jeho procesním vymezení - stěžovatelkám však upřeno nebylo potud, že se jim dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využily, a využily i toho opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jim nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jejich procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Z článku 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelky za správné pokládají. V jeho hmotněprávní větvi jsou však relevantní situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelky dovolávají; okolnost, že je podle jejich názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. O ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde evidentně; právní rámec nabytí vlastnictví na základě přídělu i vydržení obecné soudy vysvětlily srozumitelně a přesvědčivě, a na odpovídající části odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména na právní shrnutí předestřené soudem dovolacím) postačí jen odkázat. Jejich závěr, dle kterého přidělená půda přechází do vlastnictví přídělce dnem skutečného převzetí do držby, odpovídá též rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 99/99 ze dne 28. 4. 1999, N 64/14 SbNU 69, sp. zn. III. ÚS 355/96 ze dne 9. 10. 1997, N 124/9 SbNU 139, sp. zn. I. ÚS 101/99 ze dne 30. 11. 1999, N 172/16 SbNU 255).
Obdobné platí o skutkové rovině sporu (zejména v otázce převzetí sporného pozemku do držby a jeho obhospodařování, jakož i o tvrzeném jeho odevzdání Národnímu pozemkovému fondu), jestliže stěžovatelky v ústavní stížnosti opětovně formulují námitky, jež adresovaly již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly způsobem, který má racionální a hájitelnou základnu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, jakými úvahami se řídily při organizaci dokazování a hodnocení provedených důkazů a na základě jakých dílčích zjištění dospěly ke konečným skutkovým závěrům. Deficit ústavněprávní kvality jim připínat nelze.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelkám se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelek jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu