ECLI:CZ:US:2014:3.US.985.14.1
sp. zn. III. ÚS 985/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kokošky, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2013 č. j. 30 Cdo 1503/2013-140, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2012 č. j. 55 Co 265/2012-114 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2011 sp. zn. 19 C 154/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 14. března 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jimi byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, když dle jeho tvrzení v důsledku pochybení orgánů činných v trestním řízení ztratil možnost domáhat se náhrady škody způsobené mu podvodnou činností několika osob, které orgány činné v trestním řízení nemohly trestně stíhat v důsledku procesního nedostatku usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatelův nárok, vyplývající z jeho postavení komanditisty ve společnosti Joint Invest Action, k. s., kterou podezřelé osoby měly připravit o majetek značného rozsahu, tak nemohl být uspokojen ani v trestním ani v občanskoprávním řízení, a z toho důvodu požadoval náhradu vzniklé škody po státu. Soudy však jeho žalobu zamítly, neboť neprokázal naplnění tří obecně uznávaných podmínek vzniku nároku na náhradu škody. Jednak neprokázal, že by mu škoda skutečně vznikla, neboť nelze předpokládat, že by stíhané osoby byly odsouzeny, a dále je jím uplatněná výše škody spekulativní, neboť stěžovatel je jako věřitel přihlášen v konkurzním řízení, v němž může být jeho pohledávka alespoň částečně uspokojena.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Podstatou stěžovatelovy argumentace je jeho nesouhlas s excesivním výkladem, tedy stojícím mimo kautely spravedlivého procesu, zákonných podmínek vzniku nároku na náhradu škody vzniklé protiprávním výkonem veřejné moci, jež ve svém důsledku zcela neguje ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Škoda mu výkonem veřejné moci měla být způsobena výše uvedeným pochybením orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku došlo k promlčení stěžovatelova nároku na náhradu škody. Stěžovatel uplatnil v projednávané věci v zásadě totožnou, velmi obsáhlou argumentaci, jíž se Ústavní soud již v minulosti několikrát podrobně zabýval v případech ostatních komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s. (sám stěžovatel uplatnil totožnou argumentaci v ústavní stížnosti, která byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 376/13 ze dne 27. 3. 2013), všech zastoupených stejným právním zástupcem, a proto považuje Ústavní soud za nadbytečné, tuto argumentaci v celé její šíři opakovat.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jak již bylo uvedeno výše, představuje posuzovaná ústavní stížnost faktickou kopii jedné z mnoha ústavních stížností, které jménem různých komanditistů společnosti Joint Invest Action, k. s., podal právní zástupce stěžovatele, a které byly ve zdrcující většině odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, neboť z v nich obsažené argumentace a obsahu jimi napadených rozhodnutí nebylo možné dovodit existenci neoprávněného zásahu do žádného ze základních práv a svobod stěžovatelů. Tímto nedostatkem trpí rovněž posuzovaná ústavní stížnost, v jejímž odůvodnění a obsahu napadených rozhodnutí neshledal III. senát Ústavního soudu žádný důvod, pro nějž by se měl od závěrů uvedené rozhodovací činnosti jakkoliv odchýlit (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4245/12 ze dne 31. 1. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 4878/12 ze dne 27. 3. 2013 nebo z novějších usnesení sp. zn. IV. ÚS 675/14 ze dne 7. 3. 2014; všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu