ECLI:CZ:US:2014:4.US.1011.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1011/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů Oldřicha Kutáče a Anny Kutáčové, zastoupených JUDr. Jiřím Rakem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Kopřivnice, Štefánikova 58/31, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2177/2013-141 ze dne 8. ledna 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 71 Co 334/2012-97 ze dne 15. ledna 2013 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 12 C 412/2011-48 ze dne 3. dubna 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 12 C 412/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem č. j. 12 C 412/2011-48 ze dne 3. dubna 2012 zamítl žalobu stěžovatelů proti žalovanému Petru Nevludovi (dále jen "žalovaný"), aby soud určil vlastnické právo stěžovatelů ke specifikovanému domu a pozemkům v k. ú. Nový Jičín (dále jen "nemovitosti") a uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 25.776,- Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 71 Co 34/2012-97 ze dne 15. ledna 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelům zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 24.926,- Kč. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 2177/2013-141 ze dne 8. ledna 2014 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že v dovolání žádali, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, kterou považují za otázku zásadního právního významu pro celý spor a která nebyla dosud v obdobném sporu řešena, a to, zda je možné a správné, aby soud při svém rozhodování vyslovil vázanost předchozím rozhodnutím jiného orgánu dle ust. §135 o.s.ř. i za situace, kdy jsou navrhovány důkazy, ze kterých je zřejmé, že skutkový stav zjištěný v předchozím rozhodnutí je neúplný a nesprávný, a s ohledem na tuto vázanost předchozím rozhodnutím, aby se soudy již dále podrobněji nezabývaly důkazy svědčícími ve prospěch tvrzení žalobců, když nadto tyto důkazy byly sice již v trestním řízení součástí spisu, byly provedeny, avšak nebyly soudem v trestním řízení nikterak vyhodnoceny. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pokud jako poškození v trestním řízení nemohli ovlivnit jeho výsledek, a pokud jim zákon nedává možnost odvolat se proti nesprávným skutkovým a právním závěrům, na základě kterých soud v trestním řízení rozhodl, pak by neměl soud v civilním řízení mít možnost bez dalšího svého vlastního zkoumání převzít skutkové závěry z trestního řízení, a přes námitky jejich nesprávnosti, je označit za závazné.
Stěžovatelé uvádějí, že v trestním řízení soud dospěl k závěru, že Pavel Lach uzavřel dne 12. listopadu 2004 kupní smlouvu k nemovitostem s Petrem Nevludem a že Pavel Lach uzavřel dne 14. listopadu 2004 kupní smlouvu k týmž nemovitostem se stěžovateli, čímž se vůči stěžovatelům dopustil podvodu. Trestní spis Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 5 T 18/2007 však obsahuje podle stěžovatelů i listiny, které prokazují, že Pavel Lach u hlavního líčení vědomě lhal a že kupní smlouva ze dne 12. listopadu 2004 uzavřená mezi Pavlem Lachem a Petrem Nevludem byla skutečně uzavřena až dne 15. listopadu 2004 a byla záměrně antidatována. Těmito listinami jsou podle stěžovatelů trestní oznámení Pavla Lacha podané na stěžovatele ze dne 16. listopadu 2004 a zápis JUDr. Matijaševiče ze dne 15. listopadu 2004. Stěžovatelé tvrdí, že dle obsahu obou listin Pavel Lach shodně v obou případech uvedl, že kupní smlouvu s vedlejším účastníkem Petrem Nevludem sepsal teprve po podpisu kupní smlouvy se stěžovateli a že o druhé kupní smlouvě vedlejší účastník Petr Nevlud věděl.
Stěžovatelé namítají, že přes uplatnění námitek ke správnosti skutkových závěrů trestního soudu a požadavku, aby se soud v civilním řízení zabýval otázkou neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi Pavlem Lachem a Petrem Nevludem, který v okamžiku, kdy věděl o dřívější kupní smlouvě, podepsal kupní smlouvu s Pavlem Lachem, se civilní soud odmítl touto argumentací, podloženou shora uvedenými důkazy, dále zabývat. Stěžovatelé podle ústavní stížnosti rovněž poukazovali opakovaně na skutečnost, že v trestním řízení nebyla vyhodnocována platnost či neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi Pavlem Lachem a Petrem Nevludem a bylo pouze konstatováno její uzavření. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pokud civilní soudy skutková zjištění dle rozsudků z trestního řízení bez dalšího zkoumání převzaly, zatížily tak dalším neprovedením důkazů řízení vadou, neboť samy neučinily žádná skutková zjištění, která by směřovala k prokázání toho, zda byla smlouva mezi Pavlem Lachem a Petrem Nevludem ze dne 12. listopadu 2004 uzavřena platně či nikoli. Pouhá skutečnost, že byla smlouva zapsána do katastru nemovitostí, sama o sobě podle stěžovatelů neznamená, že byly u této smlouvy splněny veškeré náležitosti právních úkonů a že zde nejsou i jiné skutečnosti, jež by měly za následek absolutní neplatnost této smlouvy.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postup obecných soudů lze považovat s ohledem na aplikaci ustanovení o vázanosti dřívějším soudním (trestním) rozhodnutím za příliš formalistický, a v situaci, kdy je sice z pohledu poškozených správně odsouzen pachatel trestného činu, avšak skutková zjištění trestního soudu jsou v rozporu s obsahem trestního spisu, znamená omezení práv na spravedlivý proces na straně poškozených v civilním řízení.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a obsah spisů Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 12 C 412/2011 a sp. zn. 5 T 18/2007, které si k posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a s výhradou rozhodnutí Nejvyššího soudu i zcela dostatečně odůvodněna. Soud prvního stupně i soud odvolací se vypořádaly dostatečně se všemi relevantními skutečnostmi, a to včetně otázky vázanosti rozsudky vydanými v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 18/2007, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak proto především odkazuje na tato rozhodnutí obecných soudů.
Výše uvedenou výhradu má Ústavní soud k usnesení Nejvyššího soudu, neboť by se jistě slušelo, aby se Nejvyšší soud podrobněji, než tak učinil, vypořádal se stěžovateli předloženou otázkou považovanou jimi za otázku zásadního právního významu, týkající se právě vázanosti soudu předchozím rozhodnutím jiného orgánu dle ust. §135 o.s.ř. (jak je rekapitulována výše jako námitka uvedená též v ústavní stížnosti). Vzhledem k tomu, že tato záležitost byla vysvětlena již soudem prvního stupně a byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, však nepovažuje Ústavní soud toto pochybení za takové, které by vyžadovalo jeho kasační zásah.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. dubna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu