ECLI:CZ:US:2014:4.US.1116.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1116/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel B. G. O. G., zastoupený Mgr. Barborou Gaveau, advokátkou se sídlem v Praze 1, Betlémská 1, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. února 2013 č. j. OP 73/2012-2261 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2013 č. j. 56 Co 501/2013-2382, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. března 2014, která byla k poštovní přepravě podána 20. března 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny, včetně práva rovného postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava). Dále stěžovatel namítal porušení práva zaručeného v čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 29 odst. 1 písm. a), c) a d) Úmluvy o právech dítěte, práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na svobodné podnikání podle čl. 26 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny, práva vlastnického podle čl. 11 Listiny a práv zakotvených v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny a čl. 4 odst. 4 Listiny. Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání věci (§39 zákona o Ústavním soudu).
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, napadeným ústavní stížností, byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného z částky 8 000 Kč na 2 000 Kč měsíčně (výrok I) a dále zamítnut návrh stěžovatele na stanovení výživného matce nezletilé dcery ve výši 3 000 Kč měsíčně (výrok II). K odvolání podanému stěžovatelem Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se od roku 2009 u obecných soudů domáhá spravedlivého určení výše výživného na svoji nezletilou dceru. Podle jeho názoru obecné soudy v jeho případě porušily zásadu vyšetřovací a rozhodovaly na základě nedostatečných skutkových zjištění o hodnotě majetku stěžovatele a výši výdajů nově vzniklé společné domácnosti. Odůvodnění napadených rozhodnutí pak považuje za nepřesvědčivé a nelogické, neboť soudy si svými úvahami nahradily odborná posouzení, pro která nemají dostatečné odborné předpoklady. Stěžovatel dále zpochybnil zpracovaný znalecký posudek s tím, že tržní cenu jeho společností určuje především trh sám. Stěžovatel má za to, že odvolací soud extrémně vybočil ze zásady vyšetřovací a hodnocení a jeho postup vykazuje znaky libovůle. Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele vycházely ze zjednodušeného dokazování odkazováním na předchozí rozhodnutí a pomíjely ohledně oprávněných výdajů na nezletilou podstatné okolnosti. Své námitky adresoval stěžovatel i do části rozhodnutí ve věci určení výživného matce nezletilé, když podle jeho tvrzení závěry ve věci rozhodujících soudů postrádají smysluplné odůvodnění a jejich přístup vede k přepjatému formalismu, který je schováván pod roušku právní terminologie "výlučné péče" a je zásahem do práv stěžovatele a nezletilé na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 737/02, I. ÚS 603/2000, III. ÚS 256/01, III. ÚS 354/04, IV. ÚS 244/03, IV. ÚS 257/05, III. ÚS 606/04 a III. ÚS 511/05.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti Ústavy. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06; N 148/46 SbNU 471, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud žádné takové kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Ústavní soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle soudu, která nemá oporu v právních předpisech ani provedených důkazech. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
Ústavní soud se nemohl ani ztotožnit s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785). V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, za situace, kdy stěžovatel byl v průběhu řízení před obecnými soudy zastoupen kvalifikovanými advokáty, nelze než dovodit, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu Ústavní soud žádná pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají pro odlišnost jejich právního základu.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. května 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu