ECLI:CZ:US:2014:4.US.1127.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1127/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Petra Zdobinského, zastoupeného JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 6, Palác Riesů, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 58 Co 400/2013-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. června 2013 č. j. 11 C 33/2012-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. března 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a připojených příloh bylo zjištěno, že stěžovatel se po žalovaných soudních znalcích 1/ K. H. a 2/ D. J. domáhal náhrady škody ve výši 38 000 Kč z titulu náhrady škody, kterou odvozoval v souvislosti s opatrovnickým řízením o úpravu poměrů k jeho nezletilým dětem. Tvrzenou škodu činily náklady na vypracování nových znaleckých posudků, předložených stěžovatelem ve výši 37 000 Kč a náhrada nemateriální újmy ve výši 1 000 Kč. Žalovaní byli soudem v opatrovnickém řízení, vzhledem k rozdílným stanoviskům rodičů, ustanoveni jako znalci za účelem vypracování znaleckého posudku z oboru dětské psychiatrie a psychologie ke zjištění výchovných schopností a předpokladů rodičů a k posouzení vhodné formy a rozsahu péče a výchovy nezletilých dětí. Oba znalci posudek vypracovali písemně. Prvý žalovaný navíc přibral k jeho vypracování konzultanta. Stěžovatel v podané žalobě kupříkladu tvrdil, že žalovaní při vypracování znaleckého posudku postupovali v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, nepostupovali lege artis, nedodrželi etický kodex České lékařské komory apod. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, napadeným ústavní stížností, neshledal splnění předpokladů pro vznik občanskoprávní odpovědnosti z tvrzených důvodů a žalobu co do částky 37 000 Kč zamítl (výrok I.), řízení co do částky 1 000 Kč zastavil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (I. a III.) jako správný potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil provedené důkazní řízení a namítal, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zcela nekriticky převzaly hodnocení důkazů provedené opatrovnickým soudem, aniž by se hlouběji zaobíraly námitkami stěžovatele ohledně protiprávního postupů žalovaných a neprovedly důkaz znaleckými posudky znalců Š. B. a V. T. a listinami z opatrovnického spisu, předloženými stěžovatelem, nevyhověly návrhům stěžovatele na výslechy znalců, a nevypořádaly se s námitkou stěžovatele, že opatrovnický soud postupoval při odmítnutí těchto znaleckých posudků nesprávně. Odvolacímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že se nezabýval námitkami stěžovatele popsanými v jeho odvolání a nezohlednil ani stěžovatelem nově předložený důkaz - znalecký posudek z oboru psychologie vypracovaný V. P. dne 30. září 2013, čímž měl porušit ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. Odvolací soud podle názoru stěžovatele své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil, porušil zákaz libovůle při rozhodování soudů a pokud provedl důkaz usnesením Ústavního soudu ze dne 23. října 2013 sp. zn. I. ÚS 3021/2012, postupoval nesprávně. Tvrzenými námitkami mělo být podle názoru stěžovatele zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. února 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/05.
Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba ve věci rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Pokud jde o návrhy stěžovatele na provedení důkazů, soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku řádně odůvodnil, proč neshledal u žalovaných předpoklady pro vznik občanskoprávní odpovědnosti z tvrzených důvodů a proč žalobu podle ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku zamítl. Rovněž uvedl, že vzhledem ke shora uvedenému se již ostatními důkazy pro nadbytečnost nezabýval. Odvolací soud pak ověřil, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a věc posoudil správně i po stránce právní. Podle názoru odvolacího soudu odvolání stěžovatele, potažmo jeho odvolací námitky, jsou v podstatě jeho subjektivním hodnocením provedených důkazů v řízení před soudem prvního stupně, které však nemohou jako odvolací důvod obstát. K otázce doplnění důkazního řízení o provedení důkazu mimo jiné znaleckými posudky znalců Š. B. a V. T. se podrobně vyjádřil jak odvolací soud v rámci opatrovnického řízení, tak i soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí. Soud odvolací v této věci neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, když zdůvodnění soudu prvního stupně, proč určité důkazy považoval za nepřípustné, anebo nadbytečné, považoval za zcela dostatečné. Další důkaz navržený stěžovatelem v odvolacím řízení pak odvolací soudu považoval za nepřípustný, neboť odvolací řízení proběhlo v systému neúplné apelace. Za situace, kdy soud prvního stupně neprovedení konkrétních důkazů řádně zdůvodnil, odvolací soud se vznesenou námitkou řádně zabýval a poté sám zdůvodnil, proč neprovedl další důkaz navržený stěžovatelem, není dán důvod k zásahu Ústavním soudem.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95 in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96 in ASPI).
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Ústavní soud připomíná, že "pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každé jednotlivé věci, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních". Proto napadená rozhodnutí nelze považovat za učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Jiná porušení stěžovatel nenamítal a ani Ústavním soudem nebyla jiná porušení zjištěna. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. května 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu