ECLI:CZ:US:2014:4.US.116.14.1
sp. zn. IV. ÚS 116/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci stěžovatele A. Š., Věznice Plzeň - Bory, právně zastoupeného advokátem Mgr. Josefem Blažkem, Žižkovo náměstí 2, Bruntál, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. 2 T 93/2010 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 6 To 363/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, neboť nebyly shledány důvody pro její povolení. Následně podaná stížnost byla krajským soudem zamítnuta.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve skutečnosti, že soud I. stupně založil své rozhodnutí na identifikaci provedené v původním řízení s Andreou Obuchaničovou a Milanem Kubenkou. Identifikace s posléze jmenovaným byla přitom provedena nezákonným způsobem a u identifikace s Andreou Obuchaničovou zákonnost nelze hodnotit, neboť spis zřejmě není úplný.
Zásadní vadu spatřuje stěžovatel v tom, že jej M. Kubenka poznal při rekognici dne 25. 3. 2010, avšak z protokolu ze dne 16. 2. 2010 vyplývá, že tehdy byly svědkovi ukazovány fotografie, na nichž rovněž poznal pachatele, aniž bylo zadokumentováno, jaké fotografie mu byly předloženy a koho na fotografii poznal. Pokud byl poznán stěžovatel, lze takový postup považovat za rozporný s ustanovení §104b /4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), neboť tento byl po celou dobu dosažitelný a rekognice měla být provedena přímo ukázáním osoby. Rekognici a protokol o jejím provedení se svědkem Kubenkou tak považuje stěžovatel za nezákonný. Přitom tento úkon mohl zcela zásadně ovlivnit rekognici provedenou dne 25. 3. 2010.
Obdobně tomu bylo zřejmě i při rekognici se svědkyní A. Obuchaničovou. Podle úředního záznamu ze dne 31. 10. 2009 byla jmenovaná zjištěna jako možný svědek trestného činu a je vyloučeno, že by poprvé jako svědek byla slyšena až v souvislosti s rekognicí dne 28. 4. 2010.
V rámci obnovy řízení soud I. stupně považoval za věrohodnou výpověď Víta Šarapatky a za nevěrohodné naopak výpovědi Jana Teleckého a Václava Dyjoka. V původním řízení stěžovateli potvrdil alibi svědek Kamil Koňakovský, který s ním pracoval v den spáchání trestného činu na stavbě. Dalším svědkem, který může stěžovateli potvrdit alibi, je V. Hamáček.
Soudy obou stupňů neprovedly stěžovatelem navržené důkazy. Zejména nebyly předloženy zbraně nalezené v rámci trestního řízení vedeného v Praze u V. Šarapatky svědkyni a poškozené Václavíkové. Podle nových svědectví J. Teleckého a V. Dyjoka na záznamu bezpečnostní kamery umístěné na budově KB, a. s., pobočka Bruntál, měl být zachycen právě Vít Šarapatka. Nebylo zjišťováno, zda lze ze záznamu pevně zabudované kamery zjistit výšku pachatele a s jakou přesností. Stejně tak nebylo zkoumáno, zda lze identifikovat některého z možných pachatelů podle chůze.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
V minulosti již Ústavní soud vyložil, že dle ustálené judikatury se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v §278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu.
Z ústavní stížností napadených usnesení vyplývá, že v rámci obnovy řízení byli vyslechnuti svědci Telecký, Šarapatka a Dyjok, přičemž nalézací a posléze též stížnostní soud uvedly, jak se jejich výpovědi hodnotily a k jakým závěrům dospěly. Krajský soud se v rámci svého odůvodnění vypořádal rovněž s tím, z jakých důvodů nedošlo k identifikaci pachatele podle chůze. Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z povahy stěžovatelem vznesených námitek v řízení o obnově řízení vyplývá, že tyto směřují veskrze do původního trestního řízení a nevnáší do věci žádné novum, které by povolení obnovy řízení odůvodňovalo. Z námitek týkajících se provedené rekognice není zřejmé, že by je nemohl vznést již v původním soudním řízení. Cílem stěžovatele je tak zpětné hledání vad v již skončeném soudním řízení a zpochybňování jeho výsledku jako takového. Jedná se o argumentaci, která měla být využita v rámci odvolacího, případně dovolacího řízení. Opětovně nutno si uvědomit, že povaha obnovy řízení se od předchozího soudního řízení liší a bez vznesení nových skutečností nebo dříve neznámých důkazů nelze k obnově řízení přistoupit.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu