ECLI:CZ:US:2014:4.US.1319.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1319/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Kláry Fenclové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 49 C 1916/2013-63 ze dne 30. 1. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 4. 2014 se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, v němž by Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, a kterým by dále uvedený rozsudek zrušil.
Současně stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby postupoval ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Napadeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatelky směřující proti Hypotéční bance, a. s., na zaplacení částky 7 200 Kč s příslušenstvím (nárokovanou z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout tím, že jí bez právního důvodu účtovala poplatek za správu úvěru ve výši 150 Kč měsíčně), a dále rozhodl, že je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 4 356 Kč.
Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zejména byl-li v nich formulován závazný právní názor Ústavního soudu formou nálezu.
O naposledy zmíněnou situaci jde i v tomto případě. Posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stížnostních námitek identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz) tak, že ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl. Vzhledem k tomu, že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, Ústavní soud stěžovatelku na odůvodnění uvedeného nálezu pro stručnost odkazuje.
Pokud stěžovatelka nad rámec argumentace obsažené v ústavní stížnosti, z níž vzešel citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13, namítá, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť specializovaný senát 49 C byl zřízen protiprávně a nadto byla věc přidělena soudci, který se proti danému typu sporů negativně vymezil, měla stěžovatelka možnost uplatnit tyto námitky v žalobě pro zmatečnost. Striktně vzato by tak ústavní stížnost mohla být odmítnuta podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
S přihlédnutím k citovanému judikátu však Ústavní soud mimo ústní a jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl v senátu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jestliže ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možné rozhodnout ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, nicméně Ústavní soud v souzené věci postupoval tak, aby došlo - pokud možno - k jejímu neprodlenému vyřízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu