ECLI:CZ:US:2014:4.US.132.14.1
sp. zn. IV. ÚS 132/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem na adrese Brno, Jakubská 121/1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2013 č. j. 18 Co 290/2013-2163 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. dubna 2013 č. j. 50 P 422/2007-2103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. ledna 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny, právo na spravedlivé a předvídatelné rozhodnutí v souladu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na nediskriminaci, rovnost a rovné zacházení podle čl. 3 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 14 Úmluvy.
Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 422/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem obvodního soudu ve věci návrhu matky na udělení souhlasu s pobytem nezletilých v zahraničí za otce soudem v období od 1. září 2012 do 1. září 2013 bylo rozhodnuto tak, že soud udělil za otce souhlas s vycestováním a studijním pobytem nezletilých dcer stěžovatele (výrok I.), řízení o návrhu matky na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými soud vyloučil k samostatnému jednání (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, jako soud odvolací rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a nákladech řízení (I., III.) potvrdil (výrok I.), ve vztahu k výroku o vyloučení věci (II.) odvolání odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru soudy obou stupňů v minulosti nejprve ignorovaly jeho předložená varování ohledně chystaného trvalého odjezdu matky s dcerami z České republiky, čímž umožnily matce bez jeho souhlasu protiprávně přemístit nezletilé do USA a svými následnými napadanými rozhodnutími toto protiprávní přemístění legalizovaly. Stěžovatel tvrdí, že soudy užily při svém rozhodování interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, a to konkrétně prostřednictvím tvrdošíjného trvání na nesprávné interpretaci Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí přijaté dne 25. října 1980 v Haagu, vyhlášené pod č. 34/1998 Sb. (dále jen "Haagská úmluva"), ve smyslu nedůvodného krácení stěžovatelových rodičovských práv. Porušení rovnosti účastníků řízení pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že jeho osoba je posuzována soudy, s ohledem na jeho trvalou snahu domoci se svých rodičovských práv, v negativním světle a i ze skutečnosti, že jiné senáty totožného soudu rozhodují podobné záležitosti zcela odlišným způsobem. K porušení práva na spravedlivý proces pak mělo dojít podle stěžovatele tím, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, zejména důkaz výslechem matky a nezletilých dcer (nyní již ve věku 13 let). Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se vůbec nezabýval meritem věci a že rezignoval na jakékoliv řádné a přezkoumatelné odůvodnění svého rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že ve výsledku jsou porušována i jeho práva na nediskriminaci, rovnost a rovné zacházení. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 a ze dne 30. října 2008 sp. zn. III. ÚS 1156/07.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
Zásah do základních práv, kterých se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. V daném případě soudy chránily zájmy nezletilých dětí, jak to požaduje Haagská úmluva, a jejich závěry vycházely z důkazů provedených bez podstatných vad.
Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styku s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04; N 106/37 SbNU 397). Není důvod pochybovat o tom, že obecné soudy z těchto principů vycházely.
Ústavní soud již dříve konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení rozhodl odlišně, neboť každé rozhodnutí je právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické. Navíc jsou to opět obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je oprávněn pouze posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlnosti, obsaženým zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného plyne, že napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodování.
Pokud jde o výtky stěžovatele směřující proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, sluší se připomenout, že otázkou požadavků na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (resp. rozhodnutí orgánu veřejné moci obecně) se Ústavní soud již zabýval mnohokrát, přičemž své postuláty formuloval v celé řadě svých rozhodnutí (z poslední doby např. nálezy ze dne 27. března 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11; N 61/64 SbNU 723 a ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10; N 231/59 SbNU 357, dostupné - stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nález ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09; N 207/54 SbNU 565). Rozsah reakce na námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. V posuzovaném případě Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu výše nastíněné deficity neshledal.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce o diskriminačním zacházení. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Zacházení lze též považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění. V projednávané věci však odlišné zacházení ve vztahu k rodičovským právům stěžovatele z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal. Jakkoli je právem stěžovatele zvolit si životního partnera podle svých představ, s tímto svobodným rozhodnutím je ovšem spojeno riziko návratu partnera do domovského státu. V této souvislosti pak může hrát rozhodující roli vzdálenost od rodné země partnera, která se může projevit právě při neshodách mezi rodiči nezletilých dětí.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. K námitce stěžovatele, že soud neprovedl jím navržené důkazy výslechem matky a nezletilých dcer lze odkázat na str. 3 napadeného rozsudku obvodního soudu, ve kterém je uveden názor nezletilých dcer na pobyt v USA i prohlášení matky nezletilých z ověřených překladů listin předložených matkou nezletilých a dále na str. 5 rozsudku odvolacího soudu, kde se odvolací soud vyjadřuje i k aplikaci Haagské úmluvy na předmětný případ.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za porušení zásady rovnosti účastníků řízení ani za jiný zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Uvedené závěry nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, neboť právní závěry v nich vyjádřené na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. února 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu