ECLI:CZ:US:2014:4.US.1396.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1396/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Jana Pekárka, právně zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Rumburk, U Jiskry 114/1, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2013, č.j. 11 Af 15/2010-26, a Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2014, č.j. 8 Afs 40/2013-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly narušeny principy demokratického právního státu a rovněž došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Finanční úřad pro Prahu 5 rozhodnutím ze dne 8. září 2009, vedeným pod č.j. 347895/09/005512401949, uložil stěžovateli pokutu. Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 26. ledna 2010, č.j. 1051/10-1500-106358, odvolání stěžovatele proti pokutě zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele; napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i jeho následná kasační stížnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stručně uvedl, že převzal od specifikované společnosti peníze, které tato pro něj, jako komisionář, inkasovala za prodej osobního vozidla. Uvedený převod posoudil finanční úřad jako správní delikt, a vyměřil za něj stěžovateli pokutu. Tento postup, včetně neúspěšného pokusu o nápravu prostřednictvím správní žaloby a kasační stížnosti, považuje stěžovatel za extrémně nesprávnou aplikaci zákona, vedoucí ke zkrácení v jeho zaručených právech.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Af 15/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ze spisu Městského soudu v Praze je patrné, že stěžovatel prodával prostřednictvím komisionáře osobní automobil, za který utržil částku 475.767,50 Kč, kterou mu komisionář vyplatil v hotovosti. V rámci daňové kontroly u jiného subjektu tuto okolnost zjistil finanční úřad, který shora uvedeným rozhodnutí stěžovateli vyměřil pokutu ve výši 3.000,- Kč, pro porušení ustanovení §4 odstavce 1 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů. V souladu s ustanovení §5 citovaného zákona byla stěžovateli uložena pokuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice prezentoval svůj nesouhlas s uvedeným rozhodnutím, avšak nespecifikoval, čím mělo být zasaženo do jeho zaručených práv. V ústavní stížnosti toliko uvedl nepřiměřenou tvrdost a nesprávnost postupu. Jak správní orgány, tak i správní soudy však aplikovaly příslušné ustanovení způsobem, který zákon předpokládá. V daném případě tedy byl správně aplikován zákon, pro stěžovatele možná subjektivně nepřiměřeně přísný, objektivně však jasně stanovující "pravidla hry".
Stěžovatel v ústavní stížnosti ani neuvedl žádnou skutečnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že finanční orgány se věcí řádně zabývaly a správní soudy následně dospěly k jednoznačnému závěru o správnosti aplikace zákona. Za daného stavu věci ani Ústavní soud neshledal v jejich postupu nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení správních soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu