ECLI:CZ:US:2014:4.US.1418.12.3
sp. zn. IV. ÚS 1418/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti 1) J. L., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Místecké ul. 329/258, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1418/12, a 2) D. V., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. legií 1719/5, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1477/12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 32 T 2/2010-4163 ze dne 20. 10. 2010, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 19/2011-4377 ze dne 18. 3. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 972/2011-133 ze dne 15. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Včas a co do dalších náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 4. 2012, se stěžovatel J. L. [dále stěžovatel 1)] domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Včas a co do dalších náležitostí řádně podanou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. dubna 2012, se stěžovatel D. V. [dále stěžovatel 2)] domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů z důvodu tvrzeného porušení čl. 4, čl. 81, čl. 82 odst. 1, čl. 90, čl. 94 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 5, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
3. Vzhledem k tomu, že se obě stížnosti týkaly téhož trestního řízení, směrovaly proti týmž rozhodnutím a stěžovatelé proti napadeným rozhodnutím a způsobu vedení řízení vznesli obdobné námitky, rozhodlo dne 31. května 2012 plénum Ústavního soudu o spojení ústavní stížnosti stěžovatele 1) vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1418/12 a ústavní stížnosti stěžovatele 2) vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1477/12 ke společnému řízení, které bylo nadále vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 1418/12.
4. Stěžovatelé byli rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznáni vinnými jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále "trestní zákon"), jednak pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 trestního zákona ve spojení s §219 odst. 1 a odst. 2 písm. a), b), e), g) trestního zákona, jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, za což byli odsouzeni shodně podle §219 odst. 2 trestního zákona, §29 odst. 2 trestního zákona a §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona byli pro výkon tohoto trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
5. Nalézací soud vzal v uvedeném trestním řízení za prokázané, že (stručně řečeno) stěžovatelé spolu se dvěma dalšími spoluobžalovanými, ve snaze zviditelnit se v rámci extremistických hnutí i vůči společnosti provedením větší akce před 120. výročím narození Adolfa Hitlera, vhodili dne 18. 4. 2009 kolem 23.45 hod zápalné láhve s hořícími knoty do tří ze čtyř oken předem vytipovaného domu obývaného početnou romskou rodinou. To vše učinili po předchozím plánování. Tím způsobili v celém domě rychle se šířící požár a následné úplné vyhoření domu. Hořícím benzínem byla potřísněna nezletilá Petra K. (jedná se o pseudonym), v důsledku čehož utrpěla zranění bezprostředně ohrožující život (popáleniny II. až III. stupně na 77 % povrchu těla a popálení horních cest dýchacích, přičemž na některých místech dosahovaly až IV. stupně). Poškozená Hana B. (jedná se o pseudonym) utrpěla popáleniny II. stupně celkem na 27 % povrchu těla a v důsledku tohoto útoku u ní došlo k rozvinutí posttraumatického syndromu s úzkostně depresivní symptomatikou. Poškozený Jan K. (jedná se o pseudonym) utrpěl popáleniny II. a III. stupně celkem na 11 % povrchu těla. Nalézací soud vzal dále za prokázané, že v případě poškozené nezletilé a jejich rodičů nedošlo k jejich usmrcení pouze shodou okolností nezávislých na vůli obviněných a v důsledku poskytnutí vysoce kvalifikované lékařské péče. V místnosti obývané poškozenými byly rovněž přítomny další tři nezletilé, které spaly v postelích na protilehlé straně zasaženého okna, přičemž opět jen shodou náhod nedošlo k jejich zasažení hořícím benzínem, utrpění popálenin a k bezprostřednímu ohrožení jejich života. V druhé části domu byli přítomni poškozená Zdena C. (jedná se o pseudonym) a Zdeněk C. (jedná se o pseudonym), kteří neutrpěli popáleniny. Soud dospěl k závěru, že obvinění si noční dobu vytipovali, objekt a založení tří ohnisek požáru zvolili v úmyslu usmrtit osoby přítomné v domě, případně ztížit jejich záchranu. Zapálením domu způsobili škodu v částce nejméně 131 260 Kč, dům musel být posléze demolován a další škodu způsobili shořením vybavení domu a osobních věcí poškozených.
6. Za spáchání těchto trestných činů byly nalézacím soudem stěžovatelům uložené výjimečné tresty ve výši 22 let a povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.
7. Proti rozhodnutí krajského soudu podali všichni obžalovaní odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud"). Ve vztahu k stěžovatelům zůstal napadený rozsudek co do právní kvalifikace a výše trestu nezměněn. Odvolací soud dospěl toliko k odchylnému závěru ohledně formy zavinění, když s odvoláním na zásadu in dubio pro reo shledal v jednání obžalovaných úmysl nepřímý. To však dle soudu nemělo vliv na právní kvalifikaci skutku provedenou soudem prvního stupně, neboť se v dané věci jednalo o trestné činy úmyslné, přičemž závěr o existenci úmyslu zůstal zachován (viz str. 58 rozsudku odvolacího soudu).
8. Všichni odsouzení podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, která Nejvyšší soud podle §268i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatelé napadli toto rozhodnutí ústavní stížností.
II.
Argumentace stěžovatelů
9. Stěžovatel 1) rozhodnutím obecných soudů vytýká dva nedostatky. Zaprvé je přesvědčen, že uložený trest odnětí svobody ve výši 22 let je zjevně nepřiměřený a jedná se o trest exemplární. Domnívá se, že soudy náležitě nezohlednily skutečnost, že u útočníků byl dovozen "pouze" úmysl nepřímý, a to až rozhodnutím odvolacího soudu, který v tomto ohledu změnil právní kvalifikaci nalézacího soudu, avšak tuto změnu nezohlednil do výše uloženého trestu a dále soudy nepřihlédly k tomu, že útočnici neútočili přímo proti tělesné integritě poškozených, ale na objekt, a tudíž se účinek jejich útoku mohl vyvinout tak, že by k žádnému poškození zdraví jeho obyvatel vůbec nedošlo. Poukazuje na blíže nespecifikovaná rozhodnutí jiných soudů, kterými byly za zločiny vraždy, spáchané v přímém úmyslu a přímým působením proti tělesné integritě poškozených, uloženy tresty mnohem kratší, než je trest uložený stěžovatelům. Z toho dovozuje, že obecné soudy postupovaly nepředvídatelně a uložený trest je výsledkem extrémní nevyváženosti prvku represe a prevence. Zadruhé má za to, že obecné soudy zásadně procesně pochybily, když neodstranily pomocí dalšího dokazování rozpory ve výpovědích poškozených podaných bezprostředně po útoku a později v rámci hlavního líčení, v důsledku čehož nedostatečně precizně posoudily míru přičinění útočníků na vysoký stupeň vzniklého poranění poškozené nezletilé. Stěžovatel 1) tím zjevně zpochybňuje právní kvalifikaci skutku na trestný čin vraždy, která byla dle něho zvolena "právě a jen v důsledku míry poranění poškozené Petry K., byť k tomuto masivnímu poranění mohlo dojít až sekundárně tím, že tato byla ponechána svými rodiči v hořící místnosti". Z tohoto důvodu polemizuje se závěry soudů ohledně toho, kde poškozená ležela, jakým směrem měla hlavu a kdo ležel nebo neležel v místnosti vedle ní. Domnívá se, že rozhodnutí bylo postaveno na skutkovém stavu, který v "těch nejzásadnějších otázkách spočíval na elementárních rozporech ve výpovědích poškozených".
10. Stěžovatel 2) namítá porušení celé řady základních práv garantovaných Ústavou a Listinou. Jeho námitky jsou přitom zcela totožné s těmi, které již uplatnil v dovolání k Nejvyššímu soudu. Předně zpochybňuje prokázání objektivní a subjektivní stránky trestného činu vraždy ve stádiu pokusu. V souvislosti s tím vyjadřuje nesouhlas s různými skutkovými zjištěními obecných soudů a tvrdí, že nebyla prokázána jeho přítomnost na místě činu v inkriminované době. Další skupina námitek se týká dokazování v trestním řízení - stěžovatel má za to, že se orgány činné v trestním řízení při získávání důkazů dopustily řady procesních pochybení, v důsledku čehož jsou tyto důkazy nezákonné a tudíž nepoužitelné, a také že nebyly provedeny všechny navrhované výslechy a stěžovateli rovněž nebylo umožněno položit dotaz spoluobžalovaným po ukončení jejich výslechu, čímž bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k důkazům; výhrady má rovněž proti hodnocení jednotlivých důkazů. Má rovněž za to, že soudy v jeho věci nerozhodovaly nestranně a nezávisle, neboť jednaly pod vlivem médií a výsledné odsouzení i uložené tresty jsou výsledkem politické objednávky, a dále že způsob, kterým obecné soudy umožnily médiím přenos hlavního líčení na internetu a v televizi byl protiústavní a odporující principům veřejného procesu. Konečně má stěžovatel výhrady proti výši trestu. Uložený trest považuje za exemplární a porušující princip rovnosti při trestání. Pro bližší vymezení námitek Ústavní soud odkazuje na ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího soudu, které tyto námitky podrobně rekapituluje.
III.
Vlastní posouzení
11. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál obecných soudů, vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným
12. Po seznámení se s obsahem ústavních stížností a napadených rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelé především polemizují s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů učiněných na jejich základě, přičemž uplatňují argumentaci obsahově zcela totožnou s tou, jíž se bránili již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaných odvoláních a dovoláních, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích nadstandardním způsobem vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů.
a) Námitky týkající se hodnocení důkazů a právní kvalifikace skutku jako trestného činu vraždy ve stádiu pokusu
13. Stěžovatelé obecným soudům vytýkají nedodržení všech zákonných zásad při hodnocení důkazů vztahujících se k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, kterého se měli dopustit. Stěžovatel 2) dále specificky namítá skutečnost, že nebyla prokázána jeho přítomnost na inkriminovaném místě v době spáchání trestného činu a alternativně zpochybňuje existenci úmyslu někoho usmrtit. Stěžovatel 1) pak má za to, že k způsobenému následku přispěli svým chováním sami poškození, a proto jej nelze přičítat k tíži obžalovaných.
14. K těmto námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavnímu soudu nenáleží obecnými soudy provedené dokazování, závěr o vině či právní hodnocení skutku přehodnocovat (k tomu srov. též ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy). To přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
15. Z vyžádaného spisového materiálu a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování a obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Pokud se týče námitek týkajících se procesních pochybení při získávání a provádění důkazů, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se obecné soudy se všemi těmito námitkami důkladně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ani Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů či orgánů činných v trestním řízení nic protiústavního. Obecné soudy všech stupňů se rovněž opakovaně zabývaly všemi námitkami týkajícími se hodnocení důkazů a právní kvalifikace skutku, které stěžovatelé opětovně vznáší ve svých ústavních stížnostech. Dospěly přitom k jednoznačnému závěru o prokázání jak objektivní, tak subjektivní stránky stěžovateli spáchaného trestného činu vraždy ve stadiu pokusu, byť odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu nalézacího k odchylnému závěru ohledně formy zavinění, když s odvoláním na zásadu in dubio pro reo shledal v jednání obžalovaných úmysl nepřímý. Zpochybňuje-li stěžovatel 2) prokázání nepřímého úmyslu usmrtit osoby v domě, Ústavní soud na tomto místě odkazuje na závěry Nejvyššího soudu, který se otázkou úmyslného zavinění stěžovatelů detailně zabýval naposled (str. 24-26 usnesení). Dle ustálené soudní praxe lze na úmysl způsobit smrt usuzovat z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo. Počet zápalných láhví, povaha jejich náplně, maskování obžalovaných, rychlost, razantnost a nečekanost útoku, noční doba, kterou k útoku zvolili, a skutečnost, že po provedení útoku rychle nastoupili do automobilu a opustili místo činu, aniž by se zajímali o osud obyvatel domu, to vše dle obecných soudů svědčilo jednak o tom, že obžalovaní chtěli svým útokem dosáhnout účinků co nejrazantnějších, a též o naprosté lhostejnosti k možnému následku v podobě usmrcení osob v domě žijících. V této souvislosti je podstatné, že byla prokázána vědomost stěžovatelů o tom, že je dům obýván, když mimo jiné mezi sebou v automobilu v průběhu jízdy na místo činu opakovaně hovořili o tom, že "jedou na cikány", avšak tato jejich vědomost vyplývala z celého komplexu dalších důkazů (k tomu podrobně viz str. 59 - 61 rozsudku nalézacího soudu a str. 50 - 52 rozsudku odvolacího soudu). Obhajoba stěžovatelů spočívající v tom, že chtěli útočit na objekt skladiště, přitom byla v řízení před obecnými soudy vyvrácena. Po zohlednění výše uvedených okolností dospěly obecné soudy k závěru, že obviněni museli být srozuměni s tím, že osoby dům obývající mohou při útoku zemřít. Stejně tak byla prokázána přítomnost stěžovatele 2) na místě činu, když ta vyplynula především z konzistentních výpovědí zbylých 3 spoluobžalovaných, ale rovněž z dalších důkazů (viz str. 47 - 48 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud považuje výše závěry obecných soudů za logické, koherentní a řádně odůvodněné, a proto zde nevidí prostor pro svůj zásah.
b) Námitky týkající se medializace trestního procesu
16. Další skupina námitek se soustředí kolem medializace trestního procesu. Stěžovatel 2) nalézacímu soudu vytýká, že povolení on-line přenosu některých hlavních líčení bylo protiústavní, odporující principům veřejného procesu a principu spravedlivého procesu. Povolení přímých přenosů mělo porušit právo stěžovatele na ochranu před zveřejňováním údajů o jeho osobě, mělo mít negativní vliv na výpovědi svědků a způsob, jakým média informovala o trestním řízení, byl místy neobjektivní a v rozporu se zásadou presumpce neviny. Konečně stěžovatel 2) tvrdí, že soudy v jeho věci nerozhodovaly nestranně a nezávisle, neboť jednaly pod vlivem médií. To se mělo projevit zejména při ukládání trestů. Ústavní soud úvodem podotýká, že s těmito námitkami se vypořádal již odvolací soud (str. 32 - 34 rozsudku) a zejména pak soud dovolací (str. 19 - 20), který zohlednil jak judikaturu Ústavního soudu, tak i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ústavní soud se s touto argumentací plně ztotožňuje a nad její rámec dodává následující.
17. Jedním ze základních východisek pro posouzení výše uvedených námitek je zásada veřejnosti soudního řízení, jejíž význam ústavodárce zdůraznil tím, že ji zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny, a která je základním atributem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zásada veřejnosti jednání chrání jednotlivce před vykonáváním spravedlnosti v tajnosti, neboť veřejnost se tak může přímo přesvědčit o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod nějakým viditelným dohledem či nátlakem [viz nález sp. zn. II. ÚS 2672/07 ze dne 14. 2. 2008 (N 36/48 SbNU 449)].
18. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2672/07 Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na podstatu a význam zásady veřejnosti soudního řízení se nelze při její aplikaci omezit pouze na umožnění přístupu veřejnosti do soudní síně v době jednání. Byť se jedná o formu původní a základní, stejně jako jiné oblasti života i právní řád prošel vývojem, který nutně musel reflektovat nové možnosti mezilidských vztahů, vytvářených zejména rozvíjejícími se službami a technickým pokrokem. Tím měl především na mysli nástup vlivu a významu masových sdělovacích prostředků. V tomto smyslu je dle Ústavního soudu možné vnímat ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), které na podústavní úrovni reguluje možnost uskutečňovat zvukové a obrazové přenosy, resp. obrazové a zvukové záznamy. Samotnou přítomnost médií, resp. jejich reprezentantů, na soudním řízení nelze bez dalšího omezit již jen z toho důvodu, že se jedná o veřejnost. Právo médií na přístup k informacím týkajícím se trestních řízení a na jejich šíření je nadto garantováno čl. 17 Listiny, resp. čl. 10 Úmluvy [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 2/10 ze dne 30. 3. 2010 (N 68/56 SbNU 761; 123/2010 Sb.) nebo rozhodnutí ESLP ve věci Campos Damaso proti Portugalsku ze dne 24. 4. 2008, č. st. 17107/05]. Byť veřejnost řízení automaticky neznamená možnost pořizovat obrazové záznamy či uskutečňovat přímé přenosy (neboť ty jsou podmíněny souhlasem předsedy senátu, resp. samosoudce), přítomnost veřejnosti, ať už osobní či skrze obrazový či zvukový přenos nebo záznam, nelze zakázat, resp. nepovolit, aniž by k tomu existoval relevantní důvod, neboť v takovém případě by se jednalo o svévoli.
19. Proti výše uvedeným zájmům pak můžou v konkrétním případě stát zájmy chráněné čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy (ochrana soukromého života), čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (spravedlivý proces), čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy (presumpce neviny), či zájem na řádném, důstojném a nerušeném průběhu jednání. Je na soudci, resp. předsedovi senátu, aby pečlivě zvážil, zda v konkrétním případě veřejný zájem na zajištění co nejširší veřejnosti řízení nemusí ustoupit některému z výše uvedených zájmů.
20. Prizmatem výše naznačených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že námitky stěžovatele 2) jsou neopodstatněné.
21. Soudní proces ve věci žhářského útoku byl s ohledem na svůj předmět zcela přirozeně v centru celospolečenského zájmu, a to již z důvodu, že jedním z jeho cílů mělo být objasnění okolností závažného trestného činu. Zvýšený zájem veřejnosti i médií o průběh soudního procesu byl ovšem odůvodněn i tím, že v jeho rámci měla být posuzována i údajná rasová motivace útoku; nelze přitom opomíjet, že otázka rasové nesnášenlivosti je v České republice obecně (a v některých jejích regionech zvláště) velice palčivým problémem. Veřejná diskuse o kontroverzních společenských otázkách je přitom v demokratickém právním státě nejen legitimní, nýbrž i nezbytná. Z těchto důvodů byl dán silný veřejný zájem na zpřístupnění soudního procesu co nejširší veřejnosti.
22. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda povolení přímých přenosů v daném případě zasáhlo právo stěžovatele 2) na soukromý život nad tolerovatelnou míru. Soudní proces, resp. vystoupení před soudem v postavení svědka či strany řízení, je z povahy věci vystoupením veřejným (minimálně z toho důvodu, že kdokoliv z veřejnosti má právo se tohoto řízení účastnit). Účast na soudním řízení je tedy spojena s nutností nést určitý zásah do soukromí, neboť k tomu dochází již zveřejněním skutečnosti, že je osoba stranou soudního sporu, obžalovaná z trestného činu, poškozená atd. Konkrétní míra zásahu pak bude samozřejmě záviset na předmětu soudního řízení a povaze informací, které jsou v průběhu soudního procesu zpřístupňovány. Stěžovatel 2) nijak neupřesňuje, jakým způsobem nebo přenosem kterých části soudního procesu mělo dojít k porušení jeho práva na soukromý život. Ústavní soud vycházel z toho, že v dané věci předmětem řízení nebyly ve větší míře detaily z osobního života obžalovaných (jako tomu je např. u sporů opatrovnických či rozvodových), nýbrž popis okolností souvisejících se spácháním projednávaného skutku. Předseda senátu navíc vyšel vstříc námitce obhájců, která byla jasně a srozumitelně formulována až na hlavním líčení dne 29. 6. 2010 a přímý přenos usnesením zapověděl (č. l. 3799 - 3801). Za těchto okolností má Ústavní soud za to, že nalézací soud náležitě vyvážil v konfliktu stojící zájmy veřejnosti a osob zúčastněných na řízení. Povolení přímého přenosu některých hlavních líčení tudíž v daném případě nepřesáhlo tolerovatelnou míru zásahu do soukromého života stěžovatele 2) ani ostatních spoluobžalovaných.
23. Ústavní soud dále posoudil vliv přímého přenosu na spravedlivost procesu jako celku, a to zejména ve vztahu k námitce týkající se ovlivnění dvou svědků. K tomu v první řadě odkazuje na rozsudek odvolacího soudu (str. 32 - 34), který se této námitce věnoval podrobně. Především žádný ze svědků se nevyjádřil v tom smyslu, že by jeho výpověď ovlivnil zvukový záznam hlavního líčení přímo z jednací síně. Zatímco svědek Bílý uvedl, že již nemůže s jistotou říct, které skutečnosti vnímal vlastními smysly a které z médií, svědek Heczko odmítl vypovídat kvůli způsobu, jakým o případu a o důležitosti jeho výpovědi informovala média a strachu o vlastní osobu. Ústavní soud dává za pravdu odvolacímu soudu, že není v silách nalézacího soudu kontrolovat a ovlivňovat, jakým způsobem o případu informují média. Dojde-li k určitému ovlivnění svědků, je na soudu, aby to vzal v úvahu a zohlednil v rámci hodnocení příslušných svědeckých výpovědí [ostatně, na možné ovlivnění obsahu výpovědi svědka například v důsledku chování přítomné veřejnosti pamatuje i ustanovení §211 odst. 3 písm. c) trestního řádu, které v takové situaci umožňuje přečíst protokol o dřívější výpovědi svědka a případné rozdíly odstranit, či ustanovení §212 odst. 1 trestního řádu, k jehož aplikaci konec konců došlo na žádost jednoho z obhájců i při výslechu předmětného svědka v projednávaném případě]. Ústavní soud má za to, že obecné soudy této své povinnosti dostály a vyvážily určité negativní vlivy, které na předmětný soudní proces měla média (přičemž nebylo prokázáno, že by tento negativní vliv měly přímé přenosy hlavních líčení, nýbrž až následné zpracování informací ze strany médií, které však v demokratické společnosti nelze nijak cenzurovat). Pokud se týče výpovědi svědka Bílého, odvolací soud výslovně uvádí, že v potaz byly brány jen ty části jeho výpovědi, které evidentně nemohly být ovlivněny médii, nýbrž je svědek zjevně musel vnímat vlastními smysly (str. 56 rozsudku). Odmítnutí výpovědi ze strany svědka Heczka nalézací soud kompenzoval postupem podle §211 odst. 3 písm. a), k čemuž se Ústavní soud vyjádří samostatně v následující části tohoto rozhodnutí. Ústavní soud má tedy za to, že přenosy soudních líčení neměly vliv na spravedlivost procesu jako celku.
24. Stěžovatel 2) dále namítá nedostatek objektivity mediálně podávaných informací a porušení presumpce neviny výroky některých obhájců a předsedy Ústavního soudu prezentovanými v médiích. Domnívá se, že soudy v dané věci rozhodovaly "pod tlakem médií, politiků a veřejnosti". K námitce ohledně výroků prezentovaných v pořadu "Otázky Václava Moravce" Ústavní soud uvádí, že o ní již bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. IV. ÚS 1418/12 ze dne 13. 9. 2012. Zpochybňuje-li stěžovatel 2) objektivitu a nestrannost soudů, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že se jedná o tvrzení hypotetická a ničím nepodložená. Především nijak nekonkretizuje, jakým konkrétním způsobem měli být soudci ovlivněni, či jak se tento údajný vliv médií projevil na jejich rozhodnutí. Ústavní soud vychází z toho, že obecné soudy svoje rozhodnutí podrobně zdůvodnily a vyložily, které konkrétní skutečnosti je vedly k rozhodnutí o vině stěžovatelů a ostatních spoluobviněných a o uložení předmětného trestu. I po prostudování spisového materiálu může Ústavní soud konstatovat, že napadená rozhodnutí, ani jim předcházející řízení, nenesou žádné známky neobjektivního přístupu. Námitka stěžovatele 2), že obecné soudy rozhodly v důsledku blíže nespecifikované politické objednávky, tak zůstává v rovině čistě spekulativní. K tomu lze dodat, že ani případný politický či mediální tlak, jakkoliv je v demokratickém státě nepřijatelný, v obecné rovině nezakládá důvod zpochybňovat nezávislost a nestrannost konkrétního soudu. Pokud by totiž Ústavní soud připustil výklad, že vyjádření vznesené mimo soudní síň, aniž by byl prokázán jakýkoliv jeho skutečný vliv na rozhodnutí soudu v konkrétní věci, může založit porušení práva na spravedlivý proces, bylo by pak nasnadě ochromit jakékoliv soudní řízení (a to dokonce i účelově), neboť by k tomu stačil pouhý výrok například ze strany představitele státní moci. To by rovněž vedlo k absurdní situaci, kdyby již žádný ze soudů nemohl věc rozhodnout a posoudit (Ústavní soud nevyjímaje), neboť by v důsledku vyjádření osoby nezainteresované na řízení vlastně byla presumována objektivní podjatost justice jako celku. Je potřeba naopak vycházet z objektivity a nestrannosti soudu, není-li prokázána souvislost mezi výroky v médiích a rozhodnutím soudu. V daném případě nejenže nedošlo k prokázání žádné takové souvislosti, nýbrž ji stěžovatel 2) ani netvrdil. I tuto námitku tudíž Ústavní soud považuje za neopodstatněnou. Jen na okraj pak Ústavní soud uvádí, že právě stěžovatelem 2) kritizované přímé přenosy by naopak měly jakýmkoliv zkreslením a dezinformacím ze strany médií zabránit, neboť umožňují veřejnosti vnímat proces vlastními smysly a udělat si vlastní názor.
c) Námitky týkající se neprovedení výslechu jednoho ze svědků při hlavním líčení
25. Jak bylo naznačeno výše, stěžovatel 2) spatřuje porušení svých práv i ve skutečnosti, že nedošlo k výslechu svědka Heczka, který odmítl vypovídat z důvodu mediálního pokrytí případu a strachu o svoji osobu. Jinými slovy brojí proti "nezákonnosti postupu nalézacího soudu", který měl spočívat v tom, že při hlavním líčení nedonutil svědka k podání výpovědi, nýbrž postupoval podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Dle citovaného ustanovení lze v hlavním líčení upustit od provedení důkazu výslechem svědka a protokol o výpovědi přečíst, odepřel-li svědek bezdůvodně vypovídat a je-li splněná některá z podmínek vymezených pod písmeny a) - c). Byť se stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, omezuje pouze na tvrzení nezákonnosti takového postupu a žádnou ústavněprávní argumentaci nevznáší, Ústavní soud přezkoumal tuto námitku z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a dospěl k závěru, že i v tomto bodu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
26. Z čl. 38 odst. 2 Listiny plyne, že soudní řízení je založeno na zásadě bezprostřednosti a ústnosti. Ustanovení §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu představuje výjimku z této zásady a tudíž musí být vykládáno restriktivně. Podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě (čímž je zaručena i rovnost účastníků řízení podle §37 odst. 3 Listiny). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být obžalovanému dána příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka obžaloby a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Podstatné je, aby měla obhajoba alespoň v některé fázi řízení možnost vyslechnout svědka kontradiktorním způsobem (viz např. rozsudek Unterpertinger proti Rakousku ze dne 24. 11. 1986, st. č. 9120/80, §31 nebo rozsudek Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království ze dne 15. prosince 2011, st. č. 26766/05 a 22228/06, §119; srov. též Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 819).
27. Svědek Tomáš Heczko, jehož výpovědi se stěžovatelé domáhali, byl vyslechnut v přípravném řízení dne 15. 10. 2009, a to za přítomnosti obhájců obviněných. K novému výslechu před soudem již nedošlo, neboť svědek vypovídat odmítl. Svědek se k výslechu dostavil dne 20. 5. 2010, avšak sdělil, že vypovídat ze strachu o svoji bezpečnost nebude. Soud se pokusil svědka vyslechnout opět v hlavním líčení dne 14. 9. 2010, přičemž svědek znovu prohlásil, že odmítá vypovídat. Zdůvodnil to útokem vedeným proti jeho osobě na zábavě v srpnu 2010, což soud ověřil provedením důkazu přestupkovým spisem Policie České republiky. Soud tedy k přečtení protokolu o dřívější výpovědi přistoupil až po opakované snaze zajistit osobní účast a výpověď svědka v řízení, a navíc po zohlednění skutečnosti, že svědek měl obavy o svoji bezpečnost. Ústavní soud především podotýká, že výpověď tohoto svědka pouze potvrzovala to, co již bylo doloženo výpovědí svědkyně Zuzany Osadníkové. Za výše uvedených okolností a vzhledem k tomu, že obhajobě byla dána možnost se k výpovědi vyjadřovat a klást svědkovi otázky během výslechu v přípravném řízení, lze soudem zvolený postup z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy akceptovat.
d) Exemplární trest a porušení zásady rovnosti při ukládání trestu
28. Další námitky obou stěžovatelů směřují k výši uloženého trestu. Stěžovatelé považují uložení výjimečného trestu za nepřiměřeně přísné. Dle jejich názoru se jedná o trest exemplární, neboť soudy upřednostnily aspekt generální prevence před prevencí individuální.
29. Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn toliko tehdy, pokud jejich rozhodnutím o výši či druhu trestu byla porušena základní práva jednotlivce.
30. Z dřívější judikatury Ústavního soudu vyplývá, že za porušení základních práv může být považováno i "exemplární potrestání" spočívající v tom, že se konkrétní přísnost trestu neodůvodňuje hledisky individuální prevence, ale potřebou odstrašit veřejnost přehnaně přísným trestem uloženým pachateli [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998 (N 47/10 SbNU 313)]. Zároveň však Ústavní soud konstatoval, že trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment edukativního působení na ostatní členy společnosti (generální prevence).
31. Úvahy obsažené v napadených rozhodnutích se citované judikatuře Ústavního soudu nepříčí. Potřeba generální prevence při ukládání trestů stěžovatelům a ostatním spoluobžalovaným byla pouze jedním z aspektů úvahy soudu o jejich druhu a výměře. Obecné soudy dostály rovněž požadavkům individualizace trestu, když přihlédly k dosavadnímu způsobu života stěžovatelů, k nekritickému postoji, který k trestné činnosti zaujali, či k pohnutce, která je ke spáchání činu vedla. Právě ona pohnutka, kterou byla pouhá skutečnost, že poškození patřili k odlišnému etniku, přičemž obžalovaní je vůbec neznali a neměli s nimi žádný konflikt, byla jedním ze stěžejních důvodů pro konstatování velmi vysoké nebezpečnosti činu pro společnost a pro uložení výjimečného trestu. Přítomnost této pohnutky rovněž odlišuje čin spáchaný obžalovanými od jiných případů trestných činů vraždy. Ústavní soud shrnuje, že výše trestů byla odůvodněna řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem a ústavně konformně. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelů Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy.
32. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, pročež mu nezbylo, než jejich ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1998 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu