ECLI:CZ:US:2014:4.US.1466.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1466/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti 1/ Jana Šika a 2/ Ivany Šikové, zastoupených Ing. Mgr. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2014 č. j. 20 Co 35/2014-236, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. dubna 2014, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejich základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že stěžovatelé (jako žalobci) se domáhali u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") po žalovaných 1/ M. H. a 2/ D. H. zaplacení částky 6 519 036,10 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Ještě před zahájením jednání ve věci samé vzali žalobu zpět. Okresní soud proto usnesením ze dne 26. listopadu 2013 č. j. 13 C 114/2013-199 řízení zastavil (výrok I), prvému žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelům, náklady řízení ve výši 400 892,40 Kč (výrok II), dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovateli a druhou žalovanou nikdo nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a České republice - okresnímu soudu poukázal vrátit stěžovatelům zaplacený soudní poplatek ve výši 260 760 Kč (výrok IV). Na základě odvolání podaného prvým žalovaným Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že ve vztahu mezi stěžovateli a prvým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok I) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud připomíná, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb.
Z obsahu návrhu a z předložených písemných podkladů je zřejmé, že stěžovatelé navrhují zrušení usnesení, jež bylo vydáno po 1. lednu 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, tak i ustanovení §237 a násl. o. s. ř, v němž je rozhodováno o nákladech řízení ve výši 400 892,40 Kč. Ústavní soud přitom vychází z názoru, že dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., je-li přípustné ve smyslu §237, §238 a contrario a §238a o. s. ř., představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno vyžadovat (srov. např. usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, ze dne 16. dubna 2014 sp. zn. III. ÚS 236/14 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak je patrno z aktuální judikatury Nejvyššího soudu, za podmínek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř., je od 1. ledna 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením podle §238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení ze dne 30. května 2013 sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 in www.nsoud.cz).
Podle ustanovení §239 o. s. ř. otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až §238a o. s. ř. posuzuje dovolací soud a Ústavní soud nemůže jeho rozhodování předjímat. Stěžovatelé přitom v ústavní stížnosti výslovně neuvedli, zda dovolání ve věci podali, o jeho možnosti podání však byli řádně poučeni odvolacím soudem. Z výpisu událostí v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 13 C 114/2013 a dostupném na internetových stránkách, se pak podává, že proti usnesení napadenému ústavní stížností bylo dne 23. dubna 2014 dovolání podáno.
V posuzované věci je tak evidentní, že před podáním ústavní stížnosti je třeba vyčerpat všechny zákonem stanovené procesní prostředky k ochraně tvrzených práv stěžovatelů a jejich návrh je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody podrobně rozvedenými návrhem nepřípustným.
Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani jinak nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti stanovené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. května 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka