ECLI:CZ:US:2014:4.US.1489.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1489/14
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 4. srpna 2014 sp. zn. IV. ÚS 1489/14 ve věci ústavní stížnosti Václava Hejtmánka, zastoupeného JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 42 C 357/2013-39 ze dne 13. února 2014, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 7 258 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady zákonného příspěvku za provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Mgr. Zuzanou Tučkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 42 C 357/2013-39 ze dne 13. února 2014 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 42 C 357/2013-39 ze dne 13. února 2014 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení zásad stanovených v čl. 1 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 42 C 357/2013 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se na stěžovateli domáhal zaplacení částky 7 258 Kč s příslušenstvím jako příspěvku za nepojištěné vozidlo (dále též jen "příspěvek nepojištěných") podle §24c zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti"), a to za dobu ode dne 5. srpna 2009 do dne 2. listopadu 2009 (dále též jen "rozhodná doba"), spolu s náklady na uplatnění a vymáhání tohoto příspěvku. Stěžovatel je vlastník blíže specifikovaného automobilu tovární zn. Fiat (dále též jen "vozidlo stěžovatele"), které bylo v předmětném období evidováno v Centrálním registru vozidel (dále jen "registr") a nebylo k němu uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen "pojištění odpovědnosti").
3. Obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl, stěžovateli uložil vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku s příslušenstvím uhradit a rozhodl, že vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Uzavřel, že stěžovatel byl v rozhodném období zapsán v registru jako vlastník vozidla, které nemělo uzavřeno pojištění odpovědnosti, proto je povinen podle §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti uhradit vedlejšímu účastníkovi žalovaný příspěvek. Splatnost tohoto příspěvku nastává podle obvodního soudu dle §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti uplynutím lhůty 30 dnů ode dne doručení výzvy k jeho úhradě, přičemž povinnost jeho úhrady podle téhož ustanovení nevzniká, pokud je v této lhůtě prokázána neexistence takové povinnosti. Dále soud uvedl, že uvedená třicetidenní lhůta je prekluzivní a uplynutím této lhůty zaniká možnost prokázat, že vozidlo "bylo provozováno v rozporu se zákonem", a že vzhledem k tomu, že stěžovatelem nebylo v řízení prokázáno, že by vedlejšímu účastníkovi rozhodné skutečnosti v uvedené lhůtě sdělil a zároveň prokázal (neboť sdělení stěžovatele zaslané bez doručenky takovou skutečnost neprokazuje), má obvodní soud za to, že stěžovateli povinnost k úhradě příspěvku nepojištěných vznikla a je povinen jej zaplatit.
4. O nákladech řízení obvodní soud rozhodl dle §150 o. s. ř., přičemž důvody pro nepřiznání nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi hodné zvláštního zřetele podle něj spočívají v osobě stěžovatele, který sdělil vedlejšímu účastníkovi závažné rozhodné skutečnosti ohledně vozidla stěžovatele, které nebylo provozováno z důvodu havárie, na výzvu vedlejšího účastníka ve stanovené prekluzivní lhůtě pouze na formuláři zaslaném vedlejšímu účastníkovi odpovědní obálkou obyčejnou poštou (výslovně na žádost vedlejšího účastníka nikoli doporučeně), tudíž doklad o zaslání sdělení nemá a tuto skutečnost nelze prokázat. Obvodní soud proto měl za to, že v takové situaci by bylo v rozporu s dobrými mravy stěžovatele k náhradě nákladů řízení zavázat.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že porušení zásady vyjádřené v čl. 4 odst. 1 Listiny spatřuje v tom, že obvodní soud akceptoval v napadeném rozhodnutí argumentaci vedlejšího účastníka, který spojuje vznik povinnosti platit příspěvek nepojištěných s uplynutím lhůty 30 dnů od doručení jeho výzvy, aniž by bylo prokázáno (resp. aniž by vedlejší účastník uznal za prokázané), že povinnost platit zákonný příspěvek nevznikla. Aplikace uvedeného ustanovení obvodním soudem podle stěžovatele zcela přehlíží přesné znění §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti. Obvodní soud podle stěžovatele při výkladu zákona vybočil z jeho znění a spojil zánik práva s nereagováním na výzvu tam, kde tento zánik ze zákona nevyplývá, přičemž tuto právní konstrukci "prekluze" považuje za zcela nesprávnou a odporující základním ústavněprávním principům. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 (N 48/72 SbNU 543), ve kterém se stejným způsobem podle ústavní stížnosti vyjádřil i Ústavní soud. Stěžovatel je tohoto názoru, že vlastník vozidla může prokázat to, že vozidlo nebylo provozováno (např. v situaci, že bylo jako nepojízdné odstaveno), i po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené ve výzvě k zaplacení a odkazuje též na konkrétní rozhodnutí obecných soudů, které dospěly k témuž závěru.
6. Porušení zásady rovnosti stanovené v čl. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel tom, že vůči němu jsou veřejnou mocí vymáhány povinnosti, které jiným účastníkům právních vztahů v obdobné situaci (vlastníkům vozidel, která nejsou provozována, přestože jsou formálně vedena v registru) ukládány nejsou - je řada případů, ve kterých vedlejší účastník uznal námitku vznesenou po uplynutí údajně "prekluzivní" lhůty - a v tom, že obvodní soud svou interpretací zákona zakládá procesní nerovnost sporných stran, kdy stěžovatel jako žalovaný je vyloučen z možnosti tvrdit a prokazovat svá tvrzení v občanském soudním řízení. Porušení svého práva na spravedlivý proces shledává stěžovatel podle ústavní stížnosti dále též v obdobných skutečnostech, jako tomu bylo v případě, o němž rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 (viz výše), neboť stěžovateli bylo odepřeno právo na soudní ochranu proti neprávem uplatněnému nároku. Rozhodnutí obecného soudu založené čistě na domnělé prekluzi práva namítat nedostatek podmínek pro vznik povinnosti zbavilo podle ústavní stížnosti stěžovatele možnosti bránit svá práva plnohodnotným způsobem před soudem.
III.
7. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření obvodního soudu a vedlejšího účastníka řízení.
8. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
9. Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti předně uvádí, že ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Napadené rozhodnutí se podle vyjádření týká částky 7 258 Kč s příslušenstvím, tedy se jedná o bagatelní spor. Dle názoru vedlejšího účastníka by se tak na danou věc měly aplikovat závěry Ústavního soudu ohledně projednání ústavních stížností v bagatelních věcech.
10. Vedlejší účastník následně odkazuje na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 (N 48/72 SbNU 543), ve kterém Ústavní soud uvedl, že již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), a to za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak. Dále vedlejší účastník uvádí, že stěžovatel v rámci mimosoudního vymáhání a v průběhu soudního řízení neprokázal, že vozidlo nebylo v rozhodnou dobu provozované, tedy že nebylo provozuschopné a zároveň bylo odstaveno mimo veřejnou komunikaci. Z průběhu vymáhání příspěvku nepojištěných navíc podle vyjádření plyne, že vedlejší účastník dal stěžovateli dostatečný prostor věc vyřešit mimosoudně.
11. Vedlejší účastník uvádí, že stěžovatel měl dostatek času na prokázání svých tvrzení, a to nejen v rámci mimosoudního vymáhání, ale i v průběhu soudního řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku podle vyjádření plyne, že stěžovatel v průběhu řízení nijak neprokázal svá tvrzení ohledně neprovozování vozidla a jeho odstavení mimo veřejnou komunikaci. Vedlejší účastník vyjadřuje přesvědčení, že důkazní břemeno je na stěžovateli, protože vedlejší účastník nemá žádnou možnost zjišťovat stav a umístění vozidel, která jsou evidována v registru, přičemž k nim není po určitou dobu sjednáno povinné pojištění odpovědnosti. Tento závěr byl podle vyjádření aprobován i Ústavním soudem ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014. Vedlejší účastník uvádí, že pakliže stěžovatel svá tvrzení ohledně technického stavu vozidla a jeho umístění v rozhodném období neuvedl a neprokázal již v nalézacím řízení, není dle názoru vedlejšího účastníka přípustné, aby řízení o ústavní stížnosti stěžovatel využil jakožto odvolací řízení, kde bude svá tvrzení dále prokazovat, případně se domáhat nového hodnocení důkazů nebo zrušení napadeného rozhodnutí, aby mohl svou dosavadní nečinnost napravit.
12. Vyjádření vedlejšího účastníka bylo zasláno na vědomí a k případné replice stěžovateli. Repliku k vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel Ústavnímu soudu nezaslal.
13. Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.
IV.
14. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
15. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a že postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo. Ústavní soud shledal, že ač jde o bagatelní spor, nebylo lze přehlédnout, že stěžovatelem napadené rozhodnutí v otázce posouzení povinnosti hradit vedlejšímu účastníkovi požadovaný příspěvek je po právní stránce založeno na ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci §24c zákona o pojištění odpovědnosti, kterýžto postup vede ve svém posledku k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Obvodní soud opřel napadené rozhodnutí o závěr, že stěžovatel byl v rozhodném období zapsán v registru jako vlastník vozidla, které nemělo uzavřeno pojištění odpovědnosti, přičemž povinnost jeho úhrady podle téhož ustanovení nevzniká, pokud je ve lhůtě dle §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti prokázána neexistence takové povinnosti. Dále obvodní soud vyšel ze závěru, že uvedená lhůta je prekluzivní a uplynutím této lhůty zaniká možnost prokázat, že vozidlo "bylo provozováno v rozporu se zákonem" a že vhledem k tomu, že stěžovatelem nebylo v řízení prokázáno, že by vedlejšímu účastníkovi rozhodné skutečnosti v uvedené lhůtě sdělil a zároveň prokázal, neboť sdělení stěžovatele zaslané bez doručenky takovou skutečnost neprokazuje, má stěžovatel povinnost příspěvek nepojištěných uhradit.
17. Podle §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti je-li provozováno tuzemské vozidlo bez pojištění odpovědnosti v rozporu s tímto zákonem, je vlastník vozidla povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem.
18. Podle §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti je příspěvek splatný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy vedlejšího účastníka k jeho úhradě. Povinnost uhradit příspěvek nevzniká, pokud je ve lhůtě podle věty první vedlejšímu účastníkovi prokázáno, že vozidlo nebylo provozováno v rozporu s tímto zákonem.
19. V návaznosti na právě uvedená zákonná ustanovení Ústavní soud v bodě 35 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 mimo jiné uvedl: "Z těchto ustanovení však nevyplývá, byť se to tak může jevit, že by lhůta 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy vedlejšího účastníka k úhradě příspěvku podle §24c odst. 4 byla nějakou ,prekluzivní lhůtou', resp. že po uplynutí této lhůty by již nebylo neprovozování vozidla možno tvrdit a prokazovat. Tak tomu nepochybně není." Tento závěr pak plně dopadá i na nyní posuzovaný případ, přičemž obvodní soud ve věci stěžovatele nepochybně postupoval v rozporu s ním. Podle obvodního soudu je uvedená lhůta prekluzivní, a byť obvodní soud uvedl, že uplynutím této lhůty zaniká možnost prokázat, že vozidlo "bylo provozováno v rozporu se zákonem", je nepochybné, že se jedná jen o chybu v psaní a obvodní soud měl na mysli prokázání nikoli, že vozidlo bylo provozováno, ale že vozidlo nebylo provozováno. V řízení se totiž zabýval pouze tím, zda stěžovatel prokázal, že by vedlejšímu účastníkovi rozhodné skutečnosti v uvedené lhůtě sdělil a zároveň prokázal (a dospěl k závěru, že nikoli, neboť sdělení stěžovatele zaslané bez doručenky takovou skutečnost neprokazuje), a stěžovatelovými tvrzeními a důkazy o neprovozování vozidla se nezabýval (resp. z nich neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci samé). Stěžovatel přitom taková tvrzení uvedl již v odporu proti platebnímu rozkazu vydanému ve věci (na č. l. 8 spisu obvodního soudu) a doložil je též přípisem pojišťovny Kooperativa (na č. l. 11 téhož spisu).
20. Je jistě na obecných soudech, aby vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval, a není tak povinen příspěvek nepojištěných vedlejšímu účastníkovi hradit. V projednávané věci se však obvodní soud tvrzeními stěžovatele a důkazem o tom, že vozidlo stěžovatele nebylo v rozhodné době provozováno, neboť bylo po havárii nepojízdné, z hlediska rozhodnutí ve věci samé nezabýval (ačkoli jde o skutečnost relevantní a stěžovatel má právo ji tvrdit a prokazovat). Takový postup je v rozporu s výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014 a představuje zásah do práva na spravedlivý proces takové intenzity, že Ústavnímu soudu nezbývá než napadené, v záhlaví označené rozhodnutí zrušit.
21. V dalším řízení bude na obvodním soudu, aby se tvrzeními stěžovatele o neprovozování vozidla jako věcí relevantní řádně zabýval, pokud je nebude považovat za dostatečně prokázaná, aby případně učinil též výzvu podle §118a odst. 3 o. s. ř. a ve věci znovu rozhodl v souladu s výše uvedeným nálezem.
22. Ústavní soud dále jako obiter dictum uvádí, že nepovažuje za vhodnou praxi vedlejšího účastníka, který ve výzvě k zaplacení příspěvku nepojištěných podle §24c odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti vyzývá vlastníky nepojištěných vozidel, aby na tuto výzvu reagovali prostřednictvím předplacené obálky. Zároveň výslovně uvádí, aby nebyla odesílána doporučeně (tato praxe je známa Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti a stejně bylo postupováno i vůči stěžovateli - viz č. l. 13 spisu obvodního soudu). Následně pak v soudním řízení obdržení reakce na výzvu zpochybňuje s tím, že vlastník vozidla bez uzavřeného pojištění odpovědnosti její odeslání neprokázal. To sice nemá z hlediska povinnosti hradit příspěvek nepojištěných na možnost prokazovat neprovozování vozidla jeho vlastníkem v soudním řízení žádný vliv, avšak může mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení - (viz též např. bod 35 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. března 2014). Pokud vedlejší účastník takto postupuje, je podle náhledu Ústavního soudu namístě nevyvozovat z neprokázání odeslání předmětné reakce vůči takovému vlastníkovi vozidla žádné nepříznivé následky. (S tímto názorem je ostatně v souladu též odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení).
23. Ústavní soud uzavírá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím obecného soudu bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud toto rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu vázány všechny orgány i osoby.