ECLI:CZ:US:2014:4.US.1512.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1512/14
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. Č., P. K. a P. V., všichni právně zastoupeni JUDr. Danielem Musilem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Mezibranská 1579/4, směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Berouně ze dne 20. února 2013, č.j. 8 T 201/2010-1519, a Krajského soudu v Praze ze dne 27. června 2013, č.j. 11 To 168/2013-1610, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, č.j. 8 Tdo 1395/2013-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla narušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy ČR, jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. února 2012, č.j. 8 T 201/2010-1374, byl první stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle ustanovení §212 odstavců 1 a 4 trestního zákoníku, druhý stěžovatel a stěžovatelka byli shledáni vinnými ze spáchání téhož přečinu ve formě pomoci podle §24 odstavce 1 písmene c) trestního zákoníku. V důsledku toho byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let a dále byl každému uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc soudu vrátil. Následně rozhodl Okresní soud v Berouně výše uvedeným rozsudkem, jímž byli všichni stěžovatelé shledáni vinnými ze spáchání přečinu dotačního podvodu podle §212 odstavců 1 a 4 trestního zákoníku, a odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Zároveň byl každému uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu a znovu rozhodl tak, že oba stěžovatele shledal vinnými ze spáchání pokusu přečinu dotačního podvodu podle §21 odstavce 1 a §212 odstavců 1 a 4 trestního zákoníku; a stěžovatelku shledal vinnou z pomoci dle §24 odstavce 1 písmene c) trestního zákoníku k přečinu dotačního podvodu dle §212 odstavců 1 a 4 trestního zákoníku; za což všechny tři odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let a dále byl každému uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že k porušení jejich zaručených práv došlo ignorováním a špatným posouzením některých důkazů, které by svědčily ve prospěch stěžovatelů. V řízení totiž nebyli vyslechnuti všichni zaměstnanci, kteří mohli dosvědčit správnost výplat mezd. Někteří ze zaměstnanců, kteří byli soudem vyslechnutí ( a u nichž mělo dojít k pochybením), své prvotní informace ani nepotvrdili. Přitom bylo nutno vzít v úvahu, že se jednalo o zaměstnance s určitým postižením, kteří byli stresováni již samotným podáním vysvětlení v přípravném řízení, což mohlo mít vliv na jejich důvěryhodnost. U soudu rovněž podle stěžovatelů nebylo prokázáno, že by svědci o tvrzených nesrovnalostech vůbec věděli. Tyto své námitky stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobněji rozvedli, s tím, že jejich argumentům se soudy dostatečně nevěnovaly a řádně se s nimi nevypořádaly. Stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 176/96 a sp. zn. I. ÚS 643/04, a navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 8 T 201/2010, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Okresní soud v Berouně se věcí zabýval opakovaně. Původní rozsudek však odvolací soud zrušil pro existenci vad, jež vlastním postupem nemohl odstranit. Krajský soud vytkl nalézacímu soudu časové určení skutku, absenci právního zhodnocení pomoci v jednání druhého stěžovatele a stěžovatelky, a nedostatečné zvážení jejich jednání v nedbalosti. Přikázal okresnímu soudu vypořádat se s obhajobou, popsat, v čem spatřuje úmyslnost jednání stěžovatelů a znovu zhodnotit důkazy a vyvodit skutkové závěry. Nalézací soud, řídicí se pokyny odvolacího soudu, napravil vytknutá pochybení a nově ve věci rozhodl. I ve svém druhém rozhodnutí o odvolání krajský soud konstatoval, že nalézacímu soudu nelze nic vytknout, co se týká provedeného dokazování a určení škody, v rozsahu dostatečně postačujícím k rozhodnutí o obžalobě. Přetrvávající chyby v právní kvalifikaci tentokrát Krajský soud v Praze napravil sám. Stěžovatelé přesto opakovaně ve svých opravných prostředcích brojili proti rozsahu dokazování, které nalézací soud provedl. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Přesto stěžovatelé svoji argumentaci zopakovali i v ústavní stížnosti.
Ústavní princip nezávislosti soudů při výkonu jejich funkce a jejich vázanost pouze zákonem z hlediska dokazování je nutno dle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést a jak tyto hodnotit. V souladu s tímto principem Ústavního soudu opakovaně konstatoval, že respektuje skutečnost, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného. Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu).
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byli stěžovatelé zkráceni na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrzení založené na faktu, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, bez uvedení dalších skutečností, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny např. IV. ÚS 23/93 (publ. in: N 28/1 SbNU 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Z napadených rozhodnutí, jakož i z přiloženého spisu je patrné, že soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu