ECLI:CZ:US:2014:4.US.155.14.1
sp. zn. IV. ÚS 155/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Greinerové, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Panská 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 211/2012-146 ze dne 20. září 2012 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 12 C 361/2009-107 ze dne 30. listopadu 2011, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení práva stěžovatelky na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 Listiny a dále práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem č. j. 12 C 361/2009-107 ze dne ze dne 30. listopadu 2011 zamítl žalobu stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, nacházejícího se ve 3. podlaží domu v P., ze dne 16. července 2009, kterou žalované dala žalovaná městská část Praha 10 (dále jen "žalovaná") a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 53 Co 211/2012-146 ze dne 20. září 2012 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 26 Cdo 1712-2013-170 ze dne 15. října 2013 odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nezabývaly celkovým kontextem daného případu, postupovaly čistě formalisticky a v důsledku mechanické aplikace ust. §711 odst. 2 písm. c) zák. č. 40/1964. Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník") a jeho nesprávné interpretace vydaly zcela nespravedlivé a nepřijatelné rozhodnutí.
Uplatnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku je podle stěžovatelky za daných okolností nepřiměřeně tvrdé a poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/2000 ze dne 12. března 2011, dle kterého nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout realizací práva, je možné zmírnit postupem podle ust. §3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. Dle názoru stěžovatelky interpretací jednoduchého práva obecnými soudy došlo k nepřípustnému zásahu do jejího práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i k zásahu do jejího práva na nedotknutelnost soukromí a obydlí, když ztrátu příbytku lze nepochybně považovat za nejzávažnější formu takového zásahu, přičemž odkazuje např. na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci McCann proti Spojenému království, č. stížnosti 19009/04, ze dne 13. května 2008. Právní posouzení věci stěžovatelky obecnými soudy je dle názoru stěžovatelky rovněž v rozporu s judikaturou a odbornými komentáři.
Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 170/11 ze dne 3. ledna 2012, dle kterého v materiálním právním státě nejde pouze o formální aplikaci práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován, dle kterého právo nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou zpravidla nese zcela nepřijatelné důsledky, a dle kterého soudu přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona a instrumentarií na jeho základě vytvořených nemůže přinést nerozumné či nespravedlivé důsledky a v případě, že tomu tak je, je třeba, aby takovou interpretaci a aplikaci odmítl, a aby zvolil výklad a aplikaci, která bude racionální a spravedlivá. Soudy prvního i druhého stupně se však podle stěžovatelky spravedlnostním kontextem daného případu vůbec nezabývaly, neboť jinak by musely dospět k závěru, že po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby opustila byt, v němž bydlí. Čistě pozitivistická aplikace ust. §711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku provedená obecnými soudy dle stěžovatelky vedla k rozporu s dobrými mravy, a to v takové intenzitě, že jí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. S ohledem na tuto skutečnost je třeba podle stěžovatelky takovou aplikaci odmítnout.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci rozhodly obecné soudy napadenými rozhodnutími v souladu s principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí, jimiž nevyhověly žalobě stěžovatelky, logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnily, přičemž jejich závěry podle náhledu Ústavního soudu nelze označit za projev libovůle, za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti nebo dobrými mravy, ani za výraz nepřípustného formalismu. Napadená rozhodnutí a interpretace a aplikace práva učiněná ve věci stěžovatelky obecnými soudy podle náhledu Ústavního soudu nejsou též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a to včetně rozhodnutí, na něž stěžovatelka odkazuje.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Pro uvedené pak neshledal Ústavní soud oporu ani pro vyhovění návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tento návrh sdílí osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu