ECLI:CZ:US:2014:4.US.1667.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1667/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Vratislava Chadraby a Jiřího Chadraby, obou zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 551/2012-131 ze dne 27. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů, domáhali se stěžovatelé žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 konstatování, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 92/2007 a v odvolacím řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Co 180/2009 došlo k nepřiměřeným průtahům. Stěžovatelé dále po žalované České republice - Ministerstvu financí požadovali zaplacení částky 40 000 Kč každému z nich jako náhrady nemajetkové újmy, která jim v důsledku průtahů vznikla. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 6 C 141/2011-73 ze dne 10. 9. 2012 přiznal každému ze stěžovatelů částku 20 000 Kč s příslušenstvím.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání stěžovatelé i žalovaná. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem odvolání žalované vyhověl a žalobu zamítl. Odvolací soud zohlednil, že předmětem řízení, v němž mělo k průtahům docházet, bylo více nároků vznesených oběma stranami sporu, dále poukázal na procesní komplikace, které se během řízení objevily, a zabýval se také významem řízení pro stěžovatele. Městský soud uzavřel, že celková doba řízení nebyla nepřiměřená.
Stěžovatelé proto podali ústavní stížnost. V ní poukazují především na průtahy, ke kterým docházelo po vynesení rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru stěžovatelů nebyla soudkyně nalézacího soudu po dobu dvou let schopna připravit spis s opravnými prostředky pro odvolací řízení. Stěžovatelé také uvádějí, že soudy opakovaně urgovali a podali stížnost na průtahy. Celé řízení však přesto trvalo tři roky a osm měsíců, ačkoli byl spor podle jejich názoru jednoduchý a odvolací soud o věci ani nemusel meritorně rozhodovat, jelikož došlo k zastavení řízení.
V ústavní stížnosti je konečně poukazováno na jiná soudní rozhodnutí, v nichž byla stěžovatelům či jiným žalobcům náhrada nemajetkové újmy za podobně dlouhá řízení přiznána. Skutečnost, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 92/2007 docházelo k průtahům, měla být uznána i v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 84/2012-103 ze dne 6. 11. 2012, kterým bylo rozhodnuto o nároku stěžovatelů na náhradu za průtahy v souvisejícím řízení (tento rozsudek byl ve výrocích ve věci samé potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 88/2013-176 ze dne 10. 5. 2013).
Stěžovatelé následně Ústavnímu soudu sdělili, že podali další ústavní stížnost, jež je vedena pod sp. zn. III. ÚS 1908/13 a v níž brojí proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 88/2013-176. Jak stěžovatelé uvádějí, městský soud v citovaném rozsudku údajně hodnotil prejudiciálně otázku průtahů v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 92/2007 s tím, že k průtahům v tomto řízení docházelo a stěžovatelům za tyto průtahy náleží odškodnění. Stěžovatelé proto namítají, že stejný soud posuzoval stejnou věc zcela odlišně, čímž byla narušena právní jistota stěžovatelů, a tudíž i jejich právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ustanovení §13 odst. 1 věty třetí citovaného zákona je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nestanoví-li zákon žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Obecné soudy tedy posouzením, zda orgán veřejné moci činil úkony v řízení, resp. vydal rozhodnutí v přiměřené době, ověřují správnost úředního postupu. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), však nelze vyjádřit numericky, neboť abstraktní hranice nepřiměřenosti doby řízení není obecně určitelná. V této souvislosti lze odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který při rozhodování o požadavku přiměřené lhůty jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces formuloval kritéria, kterými celkovou délku řízení poměřuje, a podle těchto kritérií postupuje i Ústavní soud, hodnotí-li průtahy v soudním řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012).
Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud zabýval zejména tím, zda je napadený rozsudek dostatečně odůvodněn a zda závěry učiněné Městským soudem v Praze nejsou zjevně nepřiměřené. Z rozsudku městského soudu vyplývá, že se patřičně zabýval relevantními okolnostmi případu a na základě těchto okolností interpretoval relativně neurčitý pojem ("přiměřená lhůta") způsobem, který lze z ústavněprávního hlediska akceptovat.
Odvolací soud v odůvodnění poukázal především na právní a procesní složitost věci, počet instancí v řízení rozhodujících a nepřehlédl také pro stěžovatele relativně nízký význam řízení (respektive jeho části). Ústavní soud k tomu v reakci na námitky stěžovatelů a s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dodává následující.
Celková doba řízení dosáhla od podání žaloby žalobkyní do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu tří let a osmi měsíců. Podle názoru stěžovatelů je tato doba nepřiměřeně dlouhá, jelikož se jednalo o jednoduchý případ a průtahy byly způsobeny pochybením soudkyně nalézacího soudu. Ústavní soud nicméně souhlasí s městským soudem, že se o zcela jednoduchý případ nejednalo. V rámci řízení totiž soudy rozhodovaly o dvou žalobách, jelikož stěžovatelé podali k žalobě žalobkyně (na určení neplatnosti výpovědi z nájmu) protinávrh, kterým se dožadovali vyklizení bytu. Stěžovatelé navíc v průběhu řízení doručili žalobkyni další výpověď, přičemž v reakci na ni žalobkyně svou žalobu změnila a posléze znovu upřesnila. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že v případě rozhodnutí o vyklizení bytu bylo nutno zkoumat také otázky související s aplikací §3 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů). K tomu lze doplnit, že i přes zjištění soudu, že mezi účastníky nebyla žádná nájemní smlouva nikdy uzavřena, musely soudy i nadále řešit otázku, zda jsou podané výpovědi v takovém případě neplatné, či nicotné a jaké důsledky toto konstatování má pro rozhodnutí o nákladech řízení (zvláště za situace, kdy jeden ze stěžovatelů zaslal žalobkyni dopis s nadpisem "výpověď z nájmu" a až v průběhu soudního řízení stěžovatelé tvrdili, že tento dopis za výpověď považovat nelze; je pak logické, že se žalobkyně, v životní situaci, v jaké se nacházela, bránila žalobou na určení neplatnosti výpovědi). Ostatně právě opačný názor na vyřešení této otázky vedl stěžovatele k podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ č. j. 3 C 92/2007-89 ze dne 29. 1. 2008.
Složitost případu se pak projevila především po stránce procesní. Žalobkyně byla vážně nemocná, prvního jednání ve věci se tudíž nezúčastnila, ačkoli ji bylo potřeba vyslechnout. Žalobkyni dále musel být ustanoven zástupce a rozhodovalo se také o osvobození od soudních poplatků. V průběhu řízení byl navíc rozšiřován počet účastníků, v rámci čehož se vyskytly komplikace, jelikož nebylo známo místo pobytu jednoho z účastníků a nakonec muselo být rozhodnuto o ustanovení opatrovníka. Právě tyto komplikace částečně způsobily zdržení při předávání spisu odvolacímu soudu, přičemž ze spisu vyplývá, že se prvostupňový soud ustavičně snažil pobyt daného účastníka zjistit. Přestože lze patrně souhlasit, že tomuto účastníkovi měl být opatrovník ustanoven dříve, nelze zdržení v předání spisu svalovat na "neschopnost" soudkyně nalézacího soudu, jak je naznačeno v ústavní stížnosti. Ostatně veškeré další nedostatky, které odvolací soud při předávání spisu nalézacímu soudu vytkl, byly poměrně rychle vyřízeny. Ústavní soud navíc podotýká, že kvůli procesním vadám byl spis nadřízeným soudem vrácen pouze jednou, nikoli dvakrát, jak tvrdí stěžovatelé, v ostatních případech byl spis zasílán na žádost jiných soudů v souvislosti s jinými případy.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí zabýval také významem řízení, přičemž konstatoval, že minimálně po dvou letech a deseti měsících již význam pro stěžovatele odpadl, neboť žalobkyně a další obyvatelé předmětný byt dobrovolně vyklidili. Lze k tomu dodat, že ani před vyklizením bytu se nejednalo o řízení se zvlášť velkým významem pro stěžovatele. Ze spisu plyne, že žalobkyně byt užívala se svolením bez přerušení 15 let, platit nájem byla povinna i během soudního řízení a ačkoli tuto povinnost několikrát nedodržela, celková dlužná částka byla nízká. Ze spisu konečně nevyplývá, že by stěžovatelé byt naléhavě potřebovali.
Stěžovatelům lze přisvědčit, že soudy opakovaně urgovali a řízení vlastním přičiněním významně neprodlužovali. Stejně tak je možno připustit, že i přes výše uvedené procesní komplikace trvalo předání spisu odvolacímu soudu dlouhou dobu, avšak vzhledem k veškerým zmíněným okolnostem a k celkové délce řízení nepovažuje Ústavní soud závěr obecného soudu, podle něhož bylo ve věci rozhodnuto v přiměřené lhůtě, za excesivní.
Na tom pak nic nemění ani odkaz stěžovatelů na rozhodnutí obecných soudů v jiných věcech. Pokud jde o řízení s nynějším případem nesouvisející, pak Ústavní soud připomíná již výše řečené, tedy že zhodnocení, zda konkrétní řízení probíhalo přiměřeně dlouhou dobu, závisí vždy na konkrétních okolnostech jednotlivých případů. Uváděná rozhodnutí naopak dokazují, že obecné soudy jsou schopny se průtahy v řízení náležitě zabývat a v případě existence průtahů žalobcům odškodnění přiznávají. Pokud se týče rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 88/2013-176, který stěžovatelé napadli další ústavní stížností, Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením, že by městský soud v tomto rozsudku prejudiciálně konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 92/2007 docházelo k neodůvodněným průtahům. Městskému soudu byl naopak napadený rozsudek č. j. 72 Co 551/2012-131 v době rozhodování již znám, což výslovně v rozsudku č. j. 13 Co 88/2013-176 uvedl. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že otázkou, zda tímto rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 1908/13 ze dne 3. 10. 2013.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Namísto soudce Miloslava Výborného, uvedeného v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, zasedá v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) od 4. 6. 2013 ve IV. senátu Ústavního soudu soudce Vladimír Sládeček.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu