ECLI:CZ:US:2014:4.US.173.14.1
sp. zn. IV. ÚS 173/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Pavla Černoty, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2013 č. j. 8 Ans 9/2013-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 1. 2014, podanou k poštovní přepravě dne 13. 1. 2014, se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý soudní přezkum domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2013 č. j. 11 A 16/2013-32, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Dříve, než se může Ústavní soud zabývat věcným přezkumem stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen nebyl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně (řádově ve stovkách případů), přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v projednávaném případě.
Za dané situace i v tomto řízení Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2014
Milada Tomková, v. r.
soudkyně zpravodajka