ECLI:CZ:US:2014:4.US.1753.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1753/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele RNDr. Pavla Horkého, zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem náměstí Svobody 12, Brno, o ústavní stížnosti proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 345/2011-51 ze dne 10. 4. 2012 a výroku II. a III. usnesení Městského soudu v Brně č. j. 27 E 107/2011-12 ze dne 27. 7. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 27 E 107/2011 Ústavní soud zjistil, že městský soud usnesením č. j. 27 E 107/2011-12 ze dne 27. 7. 2011 nařídil na návrh oprávněného Finančního úřadu ve Frýdku-Místku (dále jen "vedlejší účastník") výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatele za účelem vymožení pohledávky ve výši 9.602.614,- Kč dle dodatečného platebního výměru vedlejšího účastníka č. j. 111022/10/362914806251 ze dne 5. 8. 2010 a platebního výměru na úrok z prodlení č. j. 174084/11/362914806251 ze dne 1. 6. 2011 (výrok I.). Městský soud dále rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů nařízení výkonu rozhodnutí nepřiznává (výrok II.) a že se stěžovateli ukládá uhradit České republice - Městskému soudu v Brně na soudním poplatku částku ve výši 50.000,- Kč (výrok III.) Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího řízení vzal vedlejší účastník svůj návrh zpět; důvodem bylo nařízení obnovy řízení ve věci předmětných platebních výměrů. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") posléze usnesením č. j. 38 Co 345/2011-51 ze dne 10. 4. 2012 rozhodnutí městského soudu zrušil a řízení zastavil (výrok I.) a dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). V otázce náhrady nákladů řízení dospěl krajský soud k závěru, že skutečnost, že došlo k nařízení obnovy řízení, nelze ve smyslu procesního zavinění přičítat k tíži žádnému z účastníků.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obou stupňů v jejich nákladových výrocích ústavní stížností, v níž namítal, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti uvedl, že dle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), je třeba zkoumat, zda některý z účastníků z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. Vedlejší účastník vzal návrh zpět, aniž by k tomu stěžovatel zavdal svým chováním důvod; byl to tedy vedlejší účastník, kdo zastavení řízení zavinil. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy zásadním způsobem pochybily, jestliže mu za daných okolností nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení, a z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k posouzení námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud uvedl, že nemůže podat relevantní vyjádření, neboť o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodoval krajský soud. Krajský soud se k ústavní stížnosti nijak nevyjádřil. Vedlejší účastník popsal průběh daňového řízení, přičemž zdůraznil, že v průběhu vlastní daňové kontroly postupoval v úzké součinnosti se stěžovatelem (daňovým subjektem). Jestliže by stěžovatel nepředkládal rozporuplné dokumenty, neměnil svá vyjádření a doložil ihned veškeré důkazní prostředky, nemuselo ke zřízení soudcovského zástavního práva dojít. Dle vedlejšího účastníka nebylo pravdou, že by svým chováním zapříčinil vznik nákladů na straně stěžovatele.
Stěžovatel reagoval na vyjádření účastníků replikou, v níž uvedl, že setrvává na tvrzení, že vznik nákladů byl zapříčiněn chováním a jednáním vedlejšího účastníka. Stěžovatel konstatoval, že v období od 30. 8. 2010 do 1. 6. 2011, tedy od uzavření prvoinstančního šetření vedlejšího účastníka, cestou opravných prostředků a dalších návrhů tvrdil a prokazoval, že vedlejší účastník rozhodl na základě nedostatečně a neúplně zjištěného skutkového stavu. Toto období vedlejší účastník ve své rekapitulaci pominul, aby vyvolal dojem, že zřízení soudcovského zástavního práva zavinil stěžovatel svým chováním v rámci daňové kontroly. Vedlejší účastník nicméně nezmínil, že si nebyl schopen ověřit základní údaje u třetích subjektů, ačkoliv mu takový postup zákon předepisoval. Skutečnost, že šlo ze strany vedlejšího účastníka o vadný postup, byla zmíněna i v rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 2300/11-1202-807675 ze dne 12. 5. 2011, které bylo vydáno v paralelně probíhajícím daňovém řízení. Přestože stěžovatel na pochybení vedlejšího účastníka opakovaně upozorňoval, orgány finanční správy vždy argumentovaly tím, že se jednalo pouze o "správní" pochybení při udělení pokuty za nedodržení zákona. Stěžovatel závěrem shrnul svou stížnostní argumentaci tak, že v důsledku vadného postupu vedlejšího účastníka, který nebyl přes opakovaná upozornění stěžovatele ochoten zjistit skutečný stav věci, došlo k chybnému doměření daně, potažmo ke zřízení soudcovského zástavního práva. Náklady, o nichž bylo rozhodováno napadenými usneseními obecných soudů, tedy vznikly v příčinné souvislosti s nezákonným postupem vedlejšího účastníka a stěžovateli měla být přiznána jejich náhrada.
III.
Poté, co Ústavní soud námitky obsažené v ústavní stížnosti přezkoumal, shledal, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Ústavní soud dále podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo.
Dle §146 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Dle §146 odst. 2 téhož předpisu platí, že pokud některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podstata ústavní stížnosti tkvěla v argumentu, že zastavení řízení zavinil vedlejší účastník, neboť vzal zpět návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, aniž by k tomu stěžovatel zavdal svým chováním důvod, resp. že zavinění vedlejšího účastníka lze spatřovat v tom, že navrhl výkon svého rozhodnutí za situace, kdy toto rozhodnutí trpělo vadami.
V projednávané věci se jedná o specifickou situaci, na níž nelze aplikovat judikaturu Ústavního soudu, dle níž nelze klást oprávněnému k tíži, jestliže využije svého práva a spoléhaje na správnost pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci navrhne jeho výkon (např. nález sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ze dne 14. 5. 2009, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 53, nález 119, str. 495 a násl. nebo nález sp. zn. III. ÚS 218/12 ze dne 17. 5. 2012, publikován tamtéž, svazek 65, nález č. 108, str. 471 a násl.).
Jestliže je oprávněný současně i orgánem, který exekuční titul vydal, měl by zásadně nést procesní následky v případě, že se tento exekuční titul ukáže vadným. Na druhou stranu nelze v jednotlivých konkrétních případech zcela odhlížet od důvodů, které ke zrušení či odložení vykonatelnosti exekučního titulu vedly.
V nyní projednávané věci byla rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě č. j. 2164/12-1102-806032 ze dne 19. 3. 2012 nařízena obnova řízení pravomocně ukončeného dodatečným platebním výměrem vedlejšího účastníka č. j. 111022/10/362914806251 ze dne 5. 8. 2010, a to z důvodu uvedeného v §117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, tzn. že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce daně uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí.
Jednalo-li se o skutečnosti či důkazy nové, čili v původním řízení neznámé, resp. daňovým subjektem bez jeho zavinění dříve neuplatněné (v opačném případě by obnova řízení nebyla možná), nešlo o "vadu" rozhodnutí, které by si mohl být vedlejší účastník v době podání návrhu na výkon rozhodnutí vědom. Za těchto okolností nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník z procesního hlediska pochybil, když inicioval výkon svého pravomocného rozhodnutí. Závěr krajského soudu o absenci procesního zavinění vedlejšího účastníka se tedy Ústavnímu soudu, a to i s přihlédnutím k výše naznačeným mezím ústavněprávního přezkumu, jeví akceptovatelným.
Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu