ECLI:CZ:US:2014:4.US.1769.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1769/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o ústavní stížnosti VALCANO s. r. o., se sídlem Praha 3, Vinohradská 1188/58, IČ: 28003217, zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2014 č. j. 32 Cdo 2368/2013-318, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. května 2014, domáhala podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku. Stěžovatelka současně navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náklady řízení.
Z ústavní stížnosti a přiložených příloh bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem ve věci stěžovatelky proti žalované GWJ Praha spol. s r. o., k dovolání podanému žalovanou dne 3. října 2012 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2012 č. j. 4 Cmo 316/2011-248, ve znění opravných usnesení ze dne 6. srpna 2012 č. j. 4 Cmo 316/2011-275 a ze dne 10. června 2013 č. j. 4 Cmo 316/2011-308, Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně vydaných opravných usnesení vyjma výroku v 6. odstavci pod bodem I, jímž byl zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. srpna 2011 č. j. 42 Cm 120/2009-211, co do částky 148 572 Kč s příslušenstvím potvrzen, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995; N 78/4 SbNU 243 či usnesení ze dne 23. června 2006 sp. zn. IV. ÚS 205/06).
Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. Projednávaná věc však do kategorie takových zcela výjimečných případů nespadá.
V posuzovaném případě byl rozsudek Vrchního soudu v Praze včetně vydaných opravných usnesení ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen a věc byla v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Rozhodnutí napadené ústavní stížností tak není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost. Teprve v okamžiku pravomocně skončeného řízení, kdy již nebude moci použít žádných opravných prostředků daných k dispozici zákonem, bude se moci stěžovatelka, za předpokladu trvajícího tvrzení porušení svých základních práv a svobod, obrátit na Ústavní soud.
Z těchto skutečností nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně a jedná se o návrh nepřípustný. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelce "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odstavce 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. května 2014
Vlasta Formánková v.r.
soudkyně zpravodajka