ECLI:CZ:US:2014:4.US.1773.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1773/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Netíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2014 č. j. 18 Co 545/2013-773, návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhu na projednání stížnosti jako naléhavé věci, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 6. 2013 č. j. 14 P 141/2002-658 ve věci určení výživného pro jeho nezletilou dceru. Rozsudkem krajského soudu tak byla stěžovateli určena povinnost přispívat na výživné od 1. 10. 2008 do 31. 10. 2011 částkou 10 000 Kč měsíčně, od 1. 11. 2011 částkou 5 000 měsíčně a stěžovatel byl zavázán k zaplacení dlužného výživného celkem ve výši ve výši 161 403 Kč ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně k rukám matky a po 2 000 Kč měsíčně na stavební spoření nezletilé.
Stěžovatel namítá, že odvolací soud své právní závěry řádně neodůvodnil. Krajský soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak bez náležitého odůvodnění či vysvětlení dospěl k opačným právním závěrům. Zejména namítá, že při stanovení povinnosti stěžovatele platit zvýšené výživné v období od 1. 10. 2008 do 31. 12. 2009 Kč měsíčně soud nevzal v potaz reálné možnosti stěžovatele splnit povinnosti uložené mu v rozsudku, a to zejména pokud jde o povinnost splácet dlužné výživné. Rozhodnutí odvolacího soudu je vůči němu zcela likvidační a stěžovatel se tak dostává do velkých existenčních potíží.
Namítá, že odvolací soud se spokojil s rekapitulací příjmů a majetku na straně stěžovatele, avšak nezohlednil skutečnost, že podíly stěžovatele v obchodních společnostech jsou víceméně neprodejné, a proto bezcenné. Odmítá úvahu soudu, že jeho příjmy plynoucí z fotovoltaické elektrárny a z rekonstrukce a prodeje bytového domu mohou být vyšší, než sám uvádí. S ohledem na situaci ve stavebnictví, na realitním trhu a na nejistou situaci ohledně státních podpor zelené elektřiny je podle stěžovatele více než pravděpodobné, že obě jeho investice skončí nemalou ztrátou.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud má za to, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, přičemž byly zjištěny majetkové a výdělkové možnosti obou rodičů, jejich dosavadní výdělky, další vyživovací povinnosti a byla zohledněna změna poměrů na straně nezletilé od posledního úpravy výživného, tj. od r. 2002.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru o nutnosti zvýšit výživné již 3 roky zpětně od podání návrhu. Zdůraznil, že celkové majetkové poměry otce umožňovaly platit své dceři, která byla v té době jeho jediným dítětem, přičemž manželka stěžovatele v uvedené době pracovala, výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, a to až do konce října 2011, kdy mu přibyla vyživovací povinnost k jeho dalším dvěma dětem. V odůvodnění rozhodnutí dále poukázal na to, že stěžovatel podniká, je společníkem několika společností, vydražil dům za více jak 20 milionů Kč, pořídil si vlastní bydlení s bazénem, fotovoltaické panely na dům, prodal chatu za téměř půl milionu Kč, jezdil na zahraniční dovolené apod. Podle krajského soudu nelze přesně stanovit měsíční příjmy stěžovatele, jak se o to pokoušel okresní soud, ale je třeba posoudit jeho celkové majetkové poměry, které jsou po celé rozhodné období téměř stejné, přičemž z provedených důkazů lze doložit jeho vysokou životní úroveň. Pokud jde o dlužné výživné, považoval soud za vhodné, aby jeho část byla ukládána na stavební spoření pro budoucí potřeby nezletilé.
S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší civilním soudům, výjimku představuje situace, kdy zároveň došlo k porušení ústavně zaručeného práva. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného či splatnosti dlužného výživného.
Ústavní soud dodává, že z hlediska opodstatněnosti ústavní stížnosti nelze v této konkrétní projednávané věci shledat relevantní námitku stěžovatele, podle níž má pro něj rozhodnutí krajského soudu likvidační důsledky. Výživné pro nezletilou bylo stanoveno v roce 2002, kdy jí byly necelé 4 roky. Bylo na stěžovateli, aby v době, kdy mu to jeho majetkové poměry a nadstandardní příjmy umožňovaly, sám přispíval nezletilé na výživné adekvátně vyšší částkou, zajišťující jí stejnou životní úroveň. Ostatně stěžovatel mohl předvídat, že tak bude muset učinit alespoň dodatečně a mohl předpokládané situaci přizpůsobit své osobní majetkové poměry. Splatnost dlužného výživného nelze neúměrně odkládat ani z důvodů předpokládaného neúspěchu při podnikatelských záměrech.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, které především respektují ustanovení §913 a §915 obč. zák., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatel. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem ke krátké době, v níž bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto, nebyl dán důvod k samostatnému posouzení návrhu na přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu