ECLI:CZ:US:2014:4.US.1781.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1781/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Botkové, zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1778/2013-130 ze dne 11. března 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pob. v Olomouci č. j. 12 Co 557/2012-106 ze dne 27. listopadu 2012 a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 14 C 214/2010-77 ze dne 20. února 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 14 C 214/2010 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Šumperku jeho v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni České spořitelně, a.s. (dále jen "žalobkyně") částku 250.000,- Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení ve stanovených měsíčních splátkách (výrok I.), řízení o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 250.000,- Kč ode dne 24. září 2009 do dne 18. listopadu 2010 zastavil (výrok II.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.406,- Kč ve stanovených splátkách (výrok III.). K odvolání stěžovatelky proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě, pob. v Olomouci jeho v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud jeho v záhlaví označeným usnesením odmítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že na účet stěžovatelky byly dne 24. září 2009 připsány dvě peněžité částky ve výši 250.000,- Kč a 240.000,- Kč s tím, že pouze částka 240.000,- Kč byla poukázána (a odepsána) z běžného účtu jeho majitele Alexandra Šipky, na základě příkazu k úhradě, který podal dne 23. 9. 2009 u pobočky žalobkyně, a částka 250.000,- Kč byla žalobkyní odeslána na účet žalované jako tzv. mylná platba, z prostředků banky, v situaci, kdy majitelem účtu Alexandrem Šipkou původně podaný příkaz k úhradě této částky z téhož dne byl vzápětí účinně stornován, tato částka byla na jeho účet žalobkyní vrácena, a stěžovatelka byla o stornu vyrozuměna.
Stěžovatelka uvádí, že výše uvedená částka ve výši 250.000,-- Kč na ní byla vymáhána z titulu bezdůvodného obohacení, ke kterému mělo dojít tak, že její dlužník Alexandr Šipka na její účet poslal dvě platby, jednu ve výši 240.000,- Kč a jednu ve výši 250.000,- Kč. Obě tyto platby byly podle stěžovatelky odeslány z účtu Alexandra Šipky, a to z titulu kupní smlouvy, kterou s ním uzavřela dne 10. června 2009.
Závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelka se bezdůvodně obohatila, je podle ní zcela mylný a založený na skutkových závěrech, které nevyplývají z provedeného dokazování, protože jí jejím dlužníkem bylo plněno na základě právního titulu - kupní smlouvy a bylo jí plněno z jeho prostředků, a proto zcela po právu.
V závěru obecných soudů, že výše uvedená částka ve výši 250.000,- Kč jí byla poskytnuta žalobkyní, spatřuje stěžovatelka extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, obecné soudy tak podle stěžovatelky rozhodovaly zcela libovolně a též jednoduché právo podle stěžovatelky aplikovaly zcela svévolně.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím v celém jejich rozsahu. Ústavní soud však zjistil, že výrok II. a v záhlaví citovaného rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka nenapadla odvoláním a nevyčerpala tak ani řádný opravný prostředek. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že proti citovanému výroku je ústavní stížnost pro nevyčerpání všech předchozích prostředků ochrany práva stěžovatelky nepřípustná.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí ve zbývajícím rozsahu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se v nich zabývaly a vypořádaly dostatečně se všemi relevantními skutečnostmi a námitkami stěžovatelky, a jejich stěžejnímu závěru o tom, že žalovaná částka ve výši 250.000,- Kč představovala bezdůvodné obohacení stěžovatelky na úkor žalobkyně, rozhodně nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout.
Ačkoli stěžovatelka od jejího dlužníka Alexandra Šipky na základě uzavřené smlouvy očekávala úhradu částky 500.000,- Kč, bylo jí oznámeno, že předmětná částka 250.000,- Kč byla na její účet připsána (byť z účtu jejího dlužníka Alexandra Šipky) neoprávněně, když šlo o stornovanou platbu z důvodu pochybení na straně žalobkyně, a je povinna ji žalobkyni vrátit. Tato skutečnost byla v řízení též prokázána a z provedených důkazů je též jasně zřejmé, že tuto platbu žalobkyně jednak připsala zpět na účet Alexandra Šipky před tím, než z něho byla odeslána stěžovatelce (druhá) platba ve výši 240.000,- Kč (tedy platba správná), a dále též to, že Alexandr Šipka na svém účtu takovou částkou, aby mohla i částka 250.000,- Kč náležet jemu, nedisponoval. Proto Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčinu tvrzení, že i tato částka ve výši 250.000,- Kč byla zaslána stěžovatelce jejím dlužníkem Alexandrem Šipkou na základě uzavřené kupní smlouvy. Ve skutečnosti Alexander Šipka poslal stěžovatelce pouze částku 240.000,- Kč a předmětná částka 250.000,- Kč byla stěžovatelce zaslána pochybením banky při zpracování příkazu Alexandra Šipky, nikoli tedy Alexandrem Šipkou. Proto byla stěžovatelka povinna tuto žalovanou částku vrátit žalobkyni (jako bezdůvodné obohacení). To, že stěžovatelka s tímto závěrem, který byl v napadených rozhodnutích podrobně vyložen, nesouhlasí, zásah do jejích ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části jako nepřípustnou a v části jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. srpna 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu